Předminulý týden prolétla českými médii kritická zpráva o tom, že EU chce kadeřnicím zakázat podpatky a regulovat počet klientů za den tak, aby se kadeřnice vyvarovaly "emočních kolapsů". Tedy - takto hovořily titulky; z článku samotného již vyplývalo, že nápad, za který jsou bruselští úředníci pranýřováni, pochází ve skutečnosti od dvou celoevropských asociací kadeřníků. Podpatky ani regulaci počtu zákazníků navíc jejich současný návrh vůbec nezmiňuje. A proč se věnuji zrovna takovéto, s odpuštěním, hlouposti? Protože tato zdánlivě zanedbatelná úsměvná historka v sobě nese svědectví hlubší, než by se mohlo na první pohled zdát. Svědectví o to důležitější, že v dnešním hypermediálním věku jsou to právě média, kdo nejvýrazněji formují náš postoj k mnoha tématům, EU nevyjímaje.

Žijeme ve věku rychlosti. Vše musí být online, rychle, hned. Touha médií po chytlavém a zapamatovatelném titulku je silná a tlak na rychlost servírování informací jde často na úkor jejich kvality. Není čas ověřovat fakta, jít do hloubky, hledat kontext. Informace se pak dále šíří na sociálních sítích. V tomto ohledu není bez zajímavosti, že v Británii převzal zprávu bulvárního Daily Mail pouze ještě bulvárnější The Sun.Ostatní média článek ignorovala.
„Příběh kadeřnických podpatků“ zároveň ilustruje systém mlýnských kamenů, mezi kterými se EU pohybuje.