Máme mluvit o umírání?

Hospicové občanské sdružení Cesta domů spustilo kampaň Nebojme se zbytečně, která má připomínat, že umírání je přirozenou součástí života. Spot a další informační materiály se objevují v řadě médií.

Cesta domů patří k hospicovým organizacím, které usilují o lepší péči o umírající a zvyšování povědomí o smrti a umírání v Česku.

Ve spolupráci s tímto sdružením jsme oslovili osobnosti veřejného života s několika otázkami a prosbou, zda by k tématu nanapsaly krátký příspěvek:

Na smrt se díváme denně na obrazovkách, ale o té skutečné, naší, v Česku možná příliš nemluvíme a raději na ni ani nemyslíme. Je to opravdu tak? Pokud je toto téma v Česku tabu, jak jej prolomit? A máme to vůbec dělat?

Jan Sokol: Jako pohled do slunce

Se smrtí je to trochu jako se sluncem: je pro nás tak významná, že se jí nemůžeme podívat do očí. Můžeme ji všelijak obcházet, banalizovat jako přírodní fakt a můžeme si na ni prostě zvyknout. Člověk se jí musí bát, aby nejednal jako sebevražedný atentátník, ale ne zase tak moc, aby žil jako odsouzenec. Musí žít "proti smrti", i když ví, že nakonec umře.

I křesťanská naděje je symbolizována křížem, který ji neruší a jen nabízí pomocnou ruku, aby si člověk nezoufal. Takže je možná lepší, když se o tomhle velice intimním tajemství smrti v novinách moc nepíše.

Autor je filosof

Radkin Honzák: Daň za neodžité smutky

Naše společnost, laická i odborná, se ve vztahu k existenci smrti  v posledním půlstoletí chová trochu jako mazaný kovář, který Smrt přilepil ke kouzelné stoličce a vyhlašoval, že už víc nebude řádit. Je to výsledek kombinace komunistické ideologie zářných zítřků, heroické medicíny s planými nesplnitelnými sliby a současného konzumního životního stylu. Všechny uvedené trendy adorující krásné mládí vycházejí ze zcela zcestné filosofie neustálého růstu a neutuchající prosperity, v níž „negativní jevy“ nemají místo zapomínajíce na to, jak ve skutečnosti vypadala Orwelova „místa, kde nebylo stínu“.

Společnost rezignovala na všechny smysluplné a blahodárné sociální rituály, smrt – to přirozené zakončení života a tedy jeho neoddělitelnou součást – svěřila plně do kompetence medicíny, která umírajícího nikoliv člověka, ale pacienta (před 60 roky umíralo 90 % lidí doma), zasune v nemocnici za plentu, aby jiné nerušil. Pohřeb, ten smiřující rituál, řešíme půlhodinou v krematoriu, kam si odskočíme z práce. Přitom již Freud věděl, že deprese je daní za neodžité smutky. My ale nechceme být smutní, tak jsme raději pak depresivní.

Obranný mechanismus popření, který ve vztahu k existenci smrti používáme, je difinován jako nevědomé posunutí reality do podoby, ve které bychom ji rádi viděli. Popření však samotnou realitu nemění a její konečné nezbytné přijetí, je posléze o to těžší, o co větší bylo naše zapomění.

Nehoruji pro příručky typu „Ars moriendi“, ale myslím si, že smrt by měla být odtabuizovaná. Od dětství. Učí-li se v přípravě na dospělost prepubertální děti navlékat prezervativ, měly by se také dozvědět, že vše jednou také skončí. Koneckonců je Babička Boženy Němcové snad stále povinnou četbou a její závěrečná část je něžným seznámením s tímto tématem.

Autor je psychiatr

Markéta Hejkalová: Myslet na život, ne na smrt

Nemyslím si, že by se o smrti a umírání mělo příliš mluvit v médiích. Důležitější než mluvení je co nejvíc pomoci těm, kdo umírají, a jejich blízkým, kteří se o ně starají. Nejdůležitější věcí je podle mě zlepšení situace ve zdravotnictví - dostatek lůžek v kvalitních nemocních a hospicech, dostatek lékařů a sester pro lidi v nemocnicích i v domácí péči, dostatek léků tišících bolesti...

Smrt by neměla být tabu v rodině. Měli by o ní mluvit hlavně rodiče s dětmi, aby děti věděly, že smrt není nic nepřirozeného, nýbrž že patří k životu, že je důležité se o umírajícího člověka postarat, rozloučit se s ním, a po jeho smrti si na něj vzpomenout, protože tak s námi vlastně trochu zůstává. Je ale přirozené, že o smrti se mluví hlavně tehdy, když v rodině nebo v našem okolí někdo zemře. Nemyslím si, že by bylo nutné o smrti nějak často přemýšlet a mluvit - má se myslet na život, ne na smrt.

Autorka je spisovatelka

Stanislav Komárek: Spřátelit se se smrtí

Zapomněl jsem na to jako na smrt…. Obvyklá fráze nám napovídá, jak s tématem své smrtelnosti obvykle nakládáme. Vytěsňujeme je, těžce nemocné a umírající raději ani nenavštěvujeme – kde jsou doby, kdy se přátelé a sousedé chodili s umírajícím společně modlit. Vytěsňujeme je, neboť mrtví konzumovat nemohou – jejich cesta byla ta definitivně poslední a zakousnout si mohou jen trochu hlíny…. Přitom je smrt to nejpřirozenější, co potká 100,00 % lidí. Všemu ostatnímu, na co se léta pečlivě připravujeme – povolání, cestování, rodičovství atd. – se můžeme s trochou šikovnosti vyhnout: smrti ne. Přitom přípravu na ni, ale i na stáří jí obvykle předcházející, naprosto zanedbáváme – středověk o ni dbal.

Chtěli bychom být jako bohové, ale neumíme to – svraskáme se, hrbíme, šedneme, pokrýváme se pigmentovými skvrnami: jsme totiž smrtelníci.

Život je vlastně pohlavně přenosná choroba se smrtelným průběhem a máloco je tak nebezpečného a nezdravého jako život sám. Je dobře se se smrtí spřátelit, než se ona začne chtít přátelit s námi. Než po nás zbude jen prázdná a unavená skořápka.

Ne že bych se jí nebál. Trochu se bojím i před každou cestou, a před tou nejdelší zajisté nejvíc. A je mi poněkud líto, že i kdyby bylo nějaké zásvětí, jistě tam nebude jaro na mé zahradě – podle starých Řeků bývalo v Hádu sucho a šero. Proto se z něj teď těším, protože vím, že počet mých jar je obecně vzato dosti limitovaný.

Autor je filosof a biolog

Leoš Heger: Zákony myšlení lidí nezmění

Téma umírání a důstojného odchodu ze života není v České republice populární, přitom se jedná o přirozenou součást naší existence. Téma nelze uměle vytěsňovat mimo naši společnost a zavírat před ním oči. Tím bychom jen dále přitěžovali našim blízkým v nelehké situaci na konci jejich života.

Po staletí platilo pravidlo, že lidé, pokud se nejednalo třeba o válečné události, přirozeně umírali doma u své rodiny. Moderní společnost a hlavně socialistický režim odsunul chronicky nemocné a umírající „za plentu“. Pokud z nějakého důvodu není možné, aby člověk umíral mezi blízkými, je nutné maximálně zlidštit a zpříjemnit nemocniční prostředí. Současný stav léčeben dlouhodobě nemocných nepovažuji z tohoto pohledu za příliš důstojný.

Primát na tomto poli vedou jednoznačně hospice, jejichž zakladatelům a všem zaměstnancům patří velký dík. Naším cílem musí být rozšiřování jejich sítě a zde spatřuji velkou roli neziskového sektoru včetně církevních organizací, které mají s tímto typem péče velké zkušenosti. Je pravdou, že společnost zatím hospice příliš nepodporuje. Historicky je to dáno dědictvím komunismu a nezájmem ze strany místních politiků. Každý raději shání peníze pro místní sportovní klub či nový aquapark, hospice se nacházejí mimo jejich zájem.

Důstojné prostředí pro přirozený konec života není otázkou zákona či jakéhokoli rychlého opatření. Musíme především změnit myšlení lidí, což vždy představuje běh na dlouhou trať. Společnost musí přestat chápat téma umírání jako tabu.

Autor je ministrem zdravotnictví

Jiřina Šiklová: Umírání už v Česku není tabu

Nesouhlasím s názorem, že by se v české společnosti nemohlo či nemělo mluvit o umírání. Možná že těm, co znají současnou západní společnost, to připadá jako zdejší tabu, ale mně, která pamatuje situaci před 20-30 lety, připadá současný přístup k otázkám smrti velice otevřený.

Ihned po převratu, ještě v létě 1990 přicházeli do nemocnic, včetně LDN a oddělení tzv. resuscitačních, mladí řeholníci. Osobně jsem se s nimi setkala a vím, že byli přijímáni vstřícně i od lékařů a zdravotních sester. Jako pomoc, jako alternativní přístup, jako zduchovění této fáze života. Současně se zde začalo tvořit doslova hospicové hnutí.

Jako první prolomila tabu o smrti a umírání Marie Svatošová a podařil se jí vytvořit hospic v Červeném Kostelci. Pak začala v dalších několika městech či oblastech najednou a dnes se to považuje skoro za samozřejmost. Mnoho z nás zná Klíček a bohužel mnozí vědí i z vlastní zkušenosti, jak jim v smutném stadiu umírání jejich dětí právě toto občanské sdružení pomohlo.

Dožit život v hospici již není tabu ani pro umírajícího ani pro jeho příbuzné. Veřejně se o tom mluví ve zdravotnictví - i s pacientem i s jeho příbuznými. Nesmírně ocenuji o.s. Cesta domů, které umožňuje, aby umírající zůstal ve svém domově, v péči jeho blízkých. Tím se zcela mění postoj k umírajícím a postoj ke smrti a toto stadium se stává součástí života. Bylo jeho součástí vždy, ale teď již není tabuizováno.

Není správné na všechno nadávat. Kritičnost a sebemrskačství jsou dva zcela odlišné přístupy. Za těch dvacet let se právě v přístupech ke smrti a umírání udělalo mnoho pozitivního. Mluví se i píše, vycházejí desítky knih s tímto tematem. Proto mne stálé zdůrazňování jen negativního štve a rozčiluje.

Autorka je socioložka

Daniel Kvasnička: I umírání je život

O umírání bych měl psát profesionálně. Jsem přece farář, ne? Když zazvoní telefon z domu smutku, měl bych naladit soustrastný hlas. Nedejbože, když se rozezní zvonek u vrat, pak bych měl nasadit i chápavou tvář. Ale já jsem vždycky mimo formu. Vždycky koktám. Pokaždé vidím svůj zmatek a slabost slov. Lapám po dechu. A při tom je to věc tak slavná, tak majestátná. Pokaždé mi běží film, co žádná distribuce do světa nepošle. Buď to znám a nebo si ten život nechám vyprávět a v skrytu lituji, že všechno nesmím říci dál. Psal bych povídky. Psal bych dramata.

V posledních týdnech mi zemřely dvě tetičky, každá mi z nich vyvolává jiný film vzpomínek. Jedna svým zpěvem, protože jsem vždycky chtěl sedět v lavici za ní a za strýcem. Komorní obsazení jejího mezzosopránu a strýcova tenoru udělalo z každé místnosti chrám. Na pohřbu si zazpívala ze záznamu Händelovu árii z oratoria Mesiáš: “Já vím, že Vykupitel můj je živ...” Jistě, mladě, jasně, protože to je pravda teď jako před lety, kdy to natáčela. Ta druhá teta svým rozhodným hlasem vysvětlovala estébákům, že domů z jejich služebny půjdou studenti a důchodci až ve chvíli, kdy pustí jejich kazatele z výslechů či vazby. Tehdy nikdo nevěděl z čeho vlastně. Proto drahé příslušníky bezpečnosti ty církevní ovečky oblehly a nedaly se. A stála za svým až do konce. Z generace mých rodičů a jejich sourozenců už zůstal jen jeden strýc. Nějak mi dochází, že je řada na nás. Vzít korouhev a jít.

Dnes nad ránem umřela Židovka a v posledních dnech ji stíhal jen koncentrák, který se vryl do jejího nitra nesmazatelnou stopou. Přehlušil všechno a zjevoval své hrůzy ve chvíli poslední. Překrylo jej až morfium a dech té statečné ženy se ztratil pomalu a tiše. Odešla. Další osobnost odejít nechce. Lékaři už všechno napsali, ale buňky stále váhají. Bujení se zbrzdilo a našlapuje po špičkách. Samozřejmě, že jej kryjí velké náplasti opiátů na zádech. Skoro tak, aby je ten člověk neviděl a do poslední chvíle mohl počítat s tím, že může létat. Dopoledne prý za ním chodí malé děti, alespoň je vídá kolem sebe v obýváku. A zpívají mu zbožné písně z dětství. Hleděl mi do očí tak pravdivě, jak se může dívat jen stáří: “Danieli, oni znají všechny sloky! I ty, které jsem už zapomněl!”

Píšu to proto, že i umírání je život. A patří k němu stejně jako jaro. Stejně jako vzkříšení! A kdo se vzpírá zmatkům umírání, těžko může domyslet tu věčnost.

Autor je farářem v Říčanech

Tomáš Vrba: Právo na důstojné umírání

Dětská knížka Astrid Lindgrenové Bratři Lví srdce nesměla v husákovském Československu vyjít. Pravým důvodem bylo barvité vylíčení invaze surových ozbrojenců do mírumilovného Šípkového údolí, záminku si však nakladatelství našlo v tom, že v příběhu zemře dětský hrdina. Režim měl strach z lecčeho, a smrt a umírání byly i ve veřejném mínění tabu.

S právem na důstojné umírání Všeobecná deklarace lidských práv explicite nepočítala. (Možná v poválečném optimismu, jenž nastoupil po neslýchaném řádění smrti.) Dnes je to jedna z mála věcí, jichž se nám v našem světě blahobytu nedostává.

Rodiny – a nejen u nás – zapomněly, jak se postarat o své nejbližší do poslední chvíle. Tuto „starost“ na sebe vzala moderní medicína. Ta se dále vyvíjí, dokáže téměř zázraky, pro ty, jimž není pomoci, však většinou lékaři ani nemocnice nemají dost energie, času a taktu. „Cesta domů“, ať už je to kamkoli, může a má být důstojná. Lidem, kteří se věnují těm, kdo odcházejí, v intimitě hospiců, patří náš obdiv a dík. Týká se to nás všech.

Autor je vysokoškolský profesor, překladatel a editor

Václav Hampl: Prevence zmaru

Ke smrti máme dnes rozpolcený postoj. Na jedné straně jsme ji ze všech stran přehlceni až ke skoro úplnému znecitlivění - od "dětských" stříleček přes tzv. akční filmy po každodenní dávky mrtvých (často velmi tragicky) v detailním zpravodajství. To je ale smrt jiných - buď bídáků, nebo cizích, anonymních, často hodně vzdálených lidí.

Téma smrtelnosti a smrti naší vlastní a našich nejbližších naopak uchopit moc neumíme a (asi i proto) to moc neděláme. Není ani divu a v jistém smyslu je to možná i dobře. Smrt, která není jen něčím vzdáleným, součástí velkého statistického čísla, nýbrž zásadním osobním prožitkem, je totiž extrémně intimní záležitostí, která se navíc velmi vzpírá empirickému poznání a pochopení. Proto k ní lidstvo vždy přistupovalo spíše pomocí subtilních nástrojů, jako umění a náboženství. Umění ale vyhledává jen část populace. Tradičně pro většinu lidí bývalo z tohoto hlediska důležitější náboženství. Myslím si ostatně, že potřeba smyslu i pro tak jinak beznadějnou a tvrdou skutečnost, jakou je vlastní smrtelnost, je jedním z hlavních důvodů existence náboženství. To je ale v moderní době (zvláště u nás) na ústupu.

Možná i proto (i když jistě ne jen proto) si nevíme rady, když umírání z televizní obrazovky najednou přijde do středu naší rodiny. V takových chvílích potřebujeme účinnou radu a pomoc. Ta k lidskému umírání také odjakživa patří - jak duchovní, tak zdravotnická. Dnes je role lékařů a sester zásadní, a je moc dobře, že současná medicína nejen dokáže odvrátit nejednu zbytečnou smrt, ale také významně dostat pod kontrolu krutou sestru smrti - bolest.

Jako profesor lékařské fakulty a rektor univerzity, která připravuje naprostou většinu budoucích lékařů v Česku, považuji za velmi důležité, aby medici byli kvalitně připraveni nejen na potřebné medicínské zásahy, ale i na roli citlivého rádce a téměř "kouče" umírajících a jejich rodin, která jim chtě nechtě, ve větší či menší míře připadne. Hodně důležité ale také je, aby veškerá péče o umírající neležela jen na lékařích a sestrách. Zde máme my všichni, které umírání čeká, společný zájem na rychlém rozvoji kvalitní péče hospicového typu.

Sebelepší péče nám ale příliš nepomůže od trýznivého pocitu zmaru (o němž někteří věří, že může být i trvalý), pokud na smrtelné posteli shledáme svůj život promarněným. A už dlouho lidstvo ví, že dobrou prevencí takovéhoto konce je prožívat každý den, jako kdyby se večer ukázalo, že byl poslední. K tomu ani není potřeba na smutný fakt smrti pořád myslet - to by ostatně ani nebylo příliš zdravé. Stačí se v každodenním prožívání zaměřit na opravdové a podstatné priority našeho života a našich vztahů.

Autor je rektorem Univerzity Karlovy

Ondřej Černý: Kvalitně žít, kvalitně zemřít

Smrt je přirozenou součástí života. Máme a musíme o ní hovořit, musíme to tabu prolamovat - aniž bychom ale smrti brali její mysterium, její existenciální rozměr. Měli bychom se učit s ní žít. Ostatně jedině prizmatem smrti dostává naše existence smysl.

Medicína dnes dokáže významně prodlužovat život. Prodlužuje však také umírání – aniž by se společnost dokázala s tímto faktem vyrovnat.

Smrt a umírání je velkým tématem budoucnosti. A to nejen pro lékařskou etiku, pro psychology a sociology, ale pro nás všechny. Nestačí jen kvalitně žít, měli bychom chtít i kvalitně zemřít. Bez společenské reflexe fenoménu smrti a umírání se proto neobejdeme. Notabene v tom našem světě bez Boha…

Autor je ředitelem Národního divadla

Čtenářka Pavla, Plzeň

Před pěti měsíci mi zemřela dcera. Bylo jí 24 let. Ve věku, kdy ostatní mladé ženy řeší, jaký hadřík si koupí a na jakého chlapce se usmějí, se moje dcera dozvěděla, že za bolestmi zad stojí krutá nemoc. Za šest týdnů od této zprávy zemřela. Byli jsme tak zoufalí, my rodiče a prarodiče... že nám nedošlo, jak zoufalá musí být ona. Hráli jsem před ní divadlo, že bude dobře a ona před námi zřejmě také, aby nás ještě víc neděsila. Byla taková - statečná.

Měla bolesti, ty se snad dařilo pomocí opiátů zmenšit. Co vím jistě, přístup zdravotnického personálu byl strašný, otřesný, necitlivý... řekli jen, umíráte a my nemůžeme pomoci. My prosili, zkuste... po ambulantní péči jsem se ptala, co říkají, lepší se to? Moje dcera odpovídala, nevím, tam se z Tebou nikdo nebaví.. To by nemělo být. Člověk si přeci zaslouží trochu té naděje a podpory, zvlášť v tomhle věku.