Moudrý a bodrý rozpočtář Zeman

Prezident Miloš Zeman vzkázal už 21. srpna vládě, že pokud předloží rozpočet, kde investice porostou rychleji než spotřeba domácností, a ta zase poroste rychleji než spotřeba vlády, nemá důvod rozpočet vetovat. Nyní – o měsíc později – se hradní pán nechal slyšet, že to, co vláda předkládá, splňuje jeho přání, takže tedy nemá s rozpočtem žádný problém.

Nejprve k hledisku mocenskému. Pokud by k prezidentskému vetu přece jen došlo, může vládní koalice prezidenta snadno přehlasovat, hlasů má na to dost. Jde spíše o to, že použije-li prezident výraz „veto“, dostane se zaručeně do zpráv a do titulků: prezident hrozí vetem, prezident už nehrozí vetem apod.

Druhý moment je, že Zeman se stylizuje do role stařešiny, který i o tak komplexní problematice, jakou představuje státní rozpočet, dokáže promluvit jakoby moudrým, prostému lidu srozumitelným jednovětným bonmotem.

Jak to tedy je? V zásadě prezident neříká rozhodně nic nesmyslného ani populistického – to spíše naopak, a je dokonce konzistentní. Již dlouho přece říká, že se máme z krize „proinvestovat“. Dokonce je to i v jakési „evropské linii“. I v případě eurozóny se mluví o tom, jak je třeba více investovat. Investice se každému jeví jakoby prozíravé a rozumné, míří do budoucna, zatímco spotřeba se prvoplánově jeví jako tupá, hloupá a krátkozraká. Nejhorší vůbec je pak spotřeba vlády, v tomto směru Zeman dokonce „reguluje“ vládu zprava. V hrubých obrysech je tedy bonmot v pořádku.

Hlubší pohled je komplikovanější. Investor soukromník i investor stát mohou investovat špatně a mohou také investovat příliš; otázkou samozřejmě je, nakolik ta investice přijde, zvláště když si na ni půjčuji. Potíž je v tom, že když začne prezident mudrc mluvit konkrétně, zjistíme třeba, že chce nejvíce ze všeho kopat kanál ze státních peněz za stovky miliard korun, což leckomu může připadat jako vyslovená pitomost, případně jako neefektivní plýtvání s velkým potenciálem pro rozkrádání.

Možná vypadá jako lákavý příměr s lidským tělem. Investice jsou asi sport, otužování, životospráva, zkrátka práce na udržitelnosti života, spotřeba je to banální jídlo. Zní to sice banálně, ale ve skutečnosti investice nejsou dobro a spotřeba není zlo, jíst je také třeba. Vše musí být ideálně v nějaké rovnováze. Tak například Česká republika měla a má v poslední době velký problém s propadem spotřeby domácností, lidé začali příliš spořit. Na pokles poptávky dokonce reagovala ČNB kritizovanou devalvací koruny.

Všimněme si také, jak často se – v korporacích i v politice – mluví třeba o „investicích do lidí“, o tom, jak jsou „investice do lidí“ důležité. Účetnictví ani státní rozpočet však žádné „investice do lidí“ nezná. Když zvýším platy mizerně placeným učitelům, je to sice v českém případě bezpochyby rozumná investice do lidí a do školství, ale investice je to pouze v přeneseném významu, účetně a rozpočtově se to jeví výhradně jako náklad, resp. spotřeba.

Investovat i spotřebovávat lze – jak již bylo řečeno – dobře i špatně. Lze investovat do dálnic, ale co když se budou vlnit a praskat? Naopak stát může inteligentním cílením a měřením sociálních dávek sledovat nějakou politiku, třeba politiku populační, rodinnou nebo politiku zaměstnanosti. Konstruuje-li se dávka přesně, s jasným cílem, může přinést kýžený hospodářský efekt, v účetnictví se to však jeví jako spotřeba.

Jak upozorňuje ekonomka OECD Zuzana Šmídová, i tohle má dělat profesionální rozpočtová rada státu, kterou ČR stále nemá: testovat cíle a účelnost jednotlivých sociálních výdajů a dávek. Stát často totiž neví, proč a za jakým cílem mnohé rozpočtové přerozdělovací instrumenty využívá. I utrácet a spotřebovávat se dá zkrátka chytře a s rozmyslem, nebo hloupě.

Přečteno v úterý v Českém rozhlase Plus 

…

Německé firmy se jako o překot ženou do Spojených států, uzavírají obchody a investují. Slibují si inovaci, růst a únikovou cestu z krizí zmítané Evropy. Německé firmy investovaly do USA od začátku roku 65 miliard dolarů, což je osmnáctkrát více než za stejné období loni. Americká ekonomika letos poroste o 2,1 procenta, eurozóna pouze o 0,8 procenta.

Otázka do diskuse s ekonomy na iHNed.cz je: Neměly by se české firmy chovat podobně? A neměla by jim v nasměrování, informacích a podpoře více pomáhat česká vláda? Pořád dokola se mluví o dopadu ruských sankcí na českou ekonomiku nebo o vývozu do Číny, přitom potenciál vyspělých trhů jako USA je stále obrovský a podle všeho teď jenom poroste. Neměli bychom místo Číny a Ruska mluvit spíše o Americe? Zároveň by měl růst americké ekonomiky sloužit Evropě jako výzva k tomu, jak přistupovat k řešení problémů v oblasti měnové, fiskální i institucionální politiky.