Jak jsem se mýlil v internetu

„Ještě nikdy v dějinách lidstva nebylo tak mnoho řečeno o projevu, který nebyl dosud přednesen,“ vtipkoval v narážce na slova Winstona Churchilla o víkendu Benjamin Netanjahu. Izraelský premiér si výpůjčku od legendy britské politiky může dovolit -  jak tvrdí The Economist, je totiž vedle Churchilla jediným zahraničním politikem, který dostal během kariéry příležitost vystoupit třikrát s projevem v americkém Kongresu.

Ani Churchill si ovšem nedovolil vystoupit vládnoucímu americkému prezidentovi navzdory. Netanjahu naopak přijal pozvání šéfa americké opozice Johna Boehnera a Bílého domu se na nic neptal (republikáni celé divadlo zamýšlí jako veřejný dloubanec prezidentovi, se kterým v ničem nesouhlasí). O flagrantním porušení protokolu a všemu, co z toho může vyplynout, se v tuto chvíli popisují v Americe stohy papíru.

Základní situace je následující. Netanjahu si s Obamou diplomaticky řečeno „nesedí“. Hlavním motivem Netanjahuova vládnutí je vnější ohrožení Izraele, především ze strany Íránu. Obama na Írán uvalil sankce a přiměl zemi k vyjednávání o jejím jaderném programu. Jednání se vlečou, právě tento týden ale začíná další kolo, o němž se mnozí domnívají, že by mohlo vést k rámcové dohodě. Netanjahu před jakoukoliv dohodou varuje, pokud nepovede k tomu, že Írán demontuje celý svůj jaderný program - tedy pokud se dohoda nebude rovnat totální íránské kapitulaci.

Obama naopak říká, že taková dohoda není možná: výsledek bude nějakým kompromisem, který Írán udrží v bezpečné vzdálenosti od dosažení jaderné zbraně a pod dohledem, ale umožní mu zachovat si tvář. Napětí stoupá a - jako z udělání - zbývají Benjaminu Netanjahuovi dva týdny do voleb, v nichž jeho vítězství není vůbec jisté. V médiích se opakovaně objevuje tvrzení, že očekávané ovace vestoje by měly zajistit dvě tři křesla v Knessetu, která mu teď chybějí k dalšímu vládnutí.

Kdo má pravdu a kdo se mýlí? Situace je tak nejednoznačná, že vyvolává rozkol i v hlavách komentátorů. Jeffrey Goldberg ze serveru The Atlantic vydal nejdříve jeden komentář, v němž dokazoval, jak zásadně Netanjahu poškozuje pozici Izraele, když se vrhá do americké stranické politiky a nerespektuje vůli jejího nejsilnějšího hráčem, totiž prezidenta. „V Izraeli se začíná šířit cynická nálada okolo pohnutek premiéra. Netanjahu podřídil základní strategické zájmy země své volební strategii a důsledky budou přetrvávat dlouho“, píše.

O dva dny později ovšem napsal jiný článek, v němž naopak vysvětluje, že dohoda, k níž se Obamova administrativa blíží, je supernebezpečná - Írán podle všeho získá právo obohacovat pod dozorem a do jisté míry uran a smlouva bude časově omezená na deset až patnáct let. Goldberg tvrdí, že Obama bude muset vysvětlit, co přesně se stane, pokud Írán smlouvu poruší - nebo pokud se za deset let rozhodne, že si jadernou zbraň přece jenom pořídí.

Celou věc ale komplikuje jedna jistota. Na Blízkém východě se dosti zásadně změnila situace. Celá desetiletí byl základním příběhem oblasti osud Izraele jako jediné demokracie, která čelí spojeným silám zla, ať už ze strany arabského světa nebo Peršanů - tedy Íránu.

Dnes je ovšem určujícím konfliktem oblasti střet mezi různými interpretacemi islámu - mezi islamistickými radikály a umírněnějšími muslimy. Ten se ještě komplikuje střetem mezi sunnity a šíity. Izraelský příběh nezmizel, ale nikdo se mu už již nemůže věnovat izolovaně, jako by všechno ostatní neexistovalo. Írán tak například není možné vnímat pouze jako existenční hrozbu Izraele, ale zároveň jako klíčového spojence v boji proti Islámskému státu. Zdá se například, že právě se rozjíždějící útok proti IS v iráckém městě Tikrít by nebyl možný bez podpory íránských jednotek (BBC).

Írán se tedy do jisté míry vrací na světovou scénu. Vývoj je pro Izrael neblahý, protože jeho kauza se komplikuje. Už jen proto je ale otázka, zda je v tak nejistou chvíli moudré poštvat si proti sobě prezidenta svého klíčového spojence. Někteří komentátoři se obávají, že ve vývoji vztahů mezi Izraelem a Spojenými státy hrozí zásadní zvrat: zatímco dosud byla podpora Izraeli záležitostí kompletní politické elity bez ohledu na stranickou příslušnost, nyní se může stát doménou republikánů a demokraté mohou značně ochladnout. Proti Netanjahuovi vystupují v tuto chvíli i těžké izraelské váhy: bývalý šéf Mosadu Meir Dagan (který kdysi prohlásil, že „výzvy k útoku na Írán jsou nejstupidnější věcí, jakou kdy slyšel“) vyzval Izraelce, ať Netanjahua ve volbách určitě nevolí, protože jeho program „je destruktivním pro budoucnost a bezpečnost Izraele“.

Přehled základních otázek a odpovědí komplikované kauzy najdete zde.

Zapadá do toho všeho nějak vystoupení českého prezidenta Miloše Zemana na konferenci Americko-izraelského výboru pro veřejné záležitosti ve Washingtonu? Nejvíce tím že ukazuje, jak obtížné je zorientovat se v nové realitě. Zeman udělal ve svém vystoupení klasickou zkratku, když veškeré dění na Blízkém východě zredukoval na ohrožení Izraele (což mu před izraelskou lobby samozřejmě vyneslo kýžené ovace).

Jak jsme už ale zmínili, problém je například v tom, že úhlavní protivník Izraele, kvůli kterému do Washingtonu přijel řečnit Netanjahu, je zároveň spojencem v boji proti radikálnímu sunnistkému islámu, k jehož porážce český prezident tak vášnivě vyzývá.

K jeho tažení proti islamismu zhruba toto: boj má podle něj zajistit OSN a má ho vést prostředky, kterými Česko nedisponuje (drony, tajné služby znalé situace v oblasti). Zeman je tedy na „správné straně“ a nic to nás ani jeho nebude stát. Pro bezpečí Česka je ovšem mnohem důležitější Zemanův postoj k Rusku a Ukrajině.

A ten je natolik tristní, že českému prezidentovi vynesl ve Washingtonu praktickou izolaci - nechtějí se s ním setkat ani v Bílém domě, ani natruc významní politici opozice. Fotografie prezidentského mluvčího Jiřího Ovčáčka stojícího jako řadový turista před plotem Bílého domu, jež kolovala na sociálních sítích, je asi nejvýmluvnějším výrazem toho, jaké úctě se Miloš Zeman za oceánem těší.

Autor menu si minulý týden rozšířil slovní zásobu o nový anglický výraz „creative ambiguity“, tedy doslova „tvůrčí nejednoznačnost“. Termín uvedl na scénu řecký ministr financí Varufakis, který, jak citoval server BBC, s jeho pomocí popsal krajanům svůj taktický postup na nedávných krizových jednání eurozóny, na niž v hodině dvanácté ministři zabránili rozjíždějícímu se útoku na řecké banky. „We're proud of the degree of ambiguity,“ he told Antenna TV in a pre-recorded TV interview. „I'm using a term here, creative ambiguity.“ - „Jsem hrdý na to, jakou míru nejednoznačnosti jsme do závěrů jednání dokázali protlačit,“ cituje BBC ministra Varufakise. Jeho vládní kolega Georgos Katrugalos, ministr pro administrativní reformy, v článku deníku The New York Times vysvětluje, jak taková kreativní mlha funguje v praxi: „(Dohodnutý) text umožňuje různá čtení…  My text čteme tak, že neaplikujeme původní záchranný program. Zavádíme vlastní program.“

Tak tedy. Teprve výše zmíněná slovy vysvětlují, jak je možné, že řecká Syriza se na jednáních v Bruselu zdánlivě vzdala drtivé většiny svých původních požadavků, ale přesto před domácími voliči oznámila vítězství. „Řecko se z jednání vynořilo silnější a hrdé. Původní záchranný program byl ukončen hlasy voličů v lednových volbách,“ prohlásil například premiér Tsipras na zasedání vlády.

Problém spočívá v tom, že celý zbytek Evropy se evidentně domnívá, že Řekové souhlasili s pokračováním programu po další čtyři měsíce jako podmínky pro další finanční pomoci.

Tady je možná na místě si připomenout, že tvůrčí myšlení není řeckým vládám cizí. Před lety řecká politická elita holdovala něčemu, čemu se mezi manažery a politiky říká „creative accounting“, ale co obyčejní smrtelníci nepřekládají jako „kreativní účetnictví“, nýbrž jako „účetní podvody“.

Jenom díky nim dokázala země „splnit“ podmínky vstupu do eurozóny. Nebýt tvůrčího účetnictví (v němž jí vydatně pomohla americká banka Goldman Sachs), Řecko by nemělo euro a eurozóna (společně s Mezinárodním měnovým fondem) si mohla odpustit největší bailout v planetární historii.

V každém případě po prvních úlevných pocitech ze zažehnané krize začíná evropské ministry financí opět obcházet strašidlo pochybností. Šéf eurozóny, nizozemský ministr Jeroen Dijsselbloem, v sobotním článku ve Financial Times Řeky varoval, ať začnou okamžitě plnit to, k čemu se na jednáních v Bruselu zavázali. Řecku totiž rychle docházejí peníze a slíbená pomoc z Evropy přijde pouze v okamžiku, kdy začne země provádět konkrétní reformy.

Není samozřejmě jisté, zda korektní nizozemský ministr správně chápe, jak řecká vláda dohodu čte. V autorovi menu v každém případě opět sílí podezření, že Řekové jsou pro členství v eurozóně možná až příliš umělecky založeni.

"V červnu 1982 se dvě jeptišky spolu s pěti pomocníky vlámaly do doků v přístavu Groton ve státe Connecticut. Čtyři z nich pak v kánoi dopádlovali k ponorce Trident, vylezli na ni a kladivem urazili poklopy, pod nimiž spočívaly jaderné rakety. Potom na ponorku vylili krev a pomocí barvy ve spreji ji překřtili na U.S.S. Auschwitz." Ukázka pochází z nejnovějšího článku týdeníku The New Yorker s názvem „Vloupání do Y-12; Jak skupinka pacifistů a jeptišek demonstrovala zranitelnost úložišť amerických jaderných zbraní“. Název říká vše, při čtení se vám ale možná hrůzou postaví vlasy na hlavě.

Výlet na Trident nebyl rozhodně ojedinělý. Například v roce 1983 se jiná skupina zašla „podívat“ do hangárů na vojenské základně Griffis ve městě Rome ve státě New York, kde byly uskladněny strategické jaderné bombardéry B-52. „Bylo to pozoruhodně snadné,“ píše autor rozsáhlé reportáže Eric Schlosser. „Nemuseli stříhat ostnatý drát, prostě ho rozhrnuli a prolezli jím. Pak otevřeli nezamčená vrata hangáru a zavolali: ‘Hello! Je někdo doma?’“ Nebyl, takže aktivisté opět rozlili po letounech vlastní připravenou krev, rozvěsili plakáty a fotografie dětí - a když pořád nikdo nešel, zatelefonovali na vrátnici vojenské základny a popřáli vojákům krásné svátky.

Fascinující text sleduje několik rovin. Tou základní je příběh dodnes aktivní skupiny amerických katolických pacifistů Plowshare (Radlice), kteří s nasazením vlastních životů protestují proti jaderným zbraním, pronikají do základen, mírně je ničí a snaží se k jadernému zlu přitáhnout pozornost veřejnosti (jeptišky a kněží, často v pokročilém důchodovém věku, si za své činy odseděli překvapivě dlouhá léta ve vězení).

V jiné rovině jde o spekulaci, co všechno by se mohlo stát, kdyby na místě oddaných katolíků, kteří ale nechtějí nikomu ublížit, stáli podobně odhodlaní teroristé nebo stoupenci nějakého nepřátelského režimu. Text také přiznává, že Američané jsou otevření, takže o slabinách jejich systému se toho hodně ví. Jaká je situace v jiných jaderných zemích, je zcela neznámé. (A po přečtení článku snad raději ani nepřemýšlet)

Nejstarší ženou zadržovanou v amerických věznicích je dnes pětaosmdesátiletá jeptiška Megan Rice, jež se v roce 2012 „prostříhala“ k úložišti obohaceného jaderného paliva - tedy materiálu, o němž prezident Obama právě vyjednává s íránským režimem. Sestra Rice si odpykává pětatřicet měsíců a lituje prý pouze toho, že se k provokaci neodhodlala o sedmdesát let dříve.

V jistém věku už člověk ví, že na světě není nic jisté, zabezpečení jaderných zbraní přesto považuje z nějakého důvodu za neprůstřelné. The New Yorker to vidí jinak: „Aktivisté se pokusili narušit bezpečnostní opatření okolo jaderných zbraní nesčetněkrát. Prakticky vždy uspěli.“

Na závěr něco veselejšího. Příběh se týká racionálně založeného vědce, astronoma Clifforda Stolla, který - protože rád stojí oběma nohama pevně na zemi -  zveřejnil přesně před dvaceti lety v tehdy ještě významném týdeníku Newsweek komentář. Text měl propíchnout bublinu nesmyslných vizí a snů obklopujících tenkrát zbrusu nový internet. „Internet? Pche!“ zněl jednoznačně titulek článku. Dnes ho na stránkách Newsweeku najdete pod zmírněným názvem Proč se kyberprostor nestane nirvánou.

Pokud se chcete podívat, jak ošklivě se může plést bezpochyby inteligentní člověk, pusťte se do čtení. Mimo je téměř každá věta výsměšného textu. „Pravda je taková, že žádná onlinová databáze nemůže nikdy nahradit vaše noviny,“ píše astronom.

A pokračuje: „Nicolas Negroponte, ředitel mediální laboratoře na Massachusetts Institute of Technology, dokonce předpovídá, že si již brzy budeme knihy a časopisy kupovat na internetu. Uf. To jistě.“

Fungovat nebude nic. Kdo by se s neforemnými stroji tahal na pláž? Prodej po internetu? Úplný nesmysl, není možné vytvořit důvěryhodný způsob placení a hlavně, „internet postrádá základní pilíř kapitalismu, a tím je prodejce“. Co věta, to zásah do černého. „Žádná multimediální platforma nemůže nahradit vzrušení z živého koncertu. A kdo by dával přednost kybersexu před tím skutečným?“

Nejde o to, být škodolibý, jedná se spíše o varování. Doba je velmi rychlá a změny závratné. Spoléhat se na vlastní konzervativní instinkty nemusí být na počátku 21. století nejlepším vodítkem.

Stoll samozřejmě neunikl dávce posměchu, ale k dobru je mu nutno připsat smysl pro sebeironii. V roce 2010, když mu nešťastný článek zase někdo omlátil o hlavu, poznamenal: „Kdykoliv mám teď pocit, že chápu, co se okolo nás děje, rychle své myšlenky poopravím. Možná se, Clifforde, maličko pleteš, říkám si.“

Jak se na totéž téma píše v roce 2015, předvádí nejnověji The Economist ve svém textu o mobilních telefonech.

Video:  Mluvčí prezidenta vysvětluje, jak hledá v archivech články Ferdinanda Peroutky:

(function(d, s, id) { var js, fjs = d.getElementsByTagName(s)[0]; if (d.getElementById(id)) return; js = d.createElement(s); js.id = id; js.src = "//connect.facebook.net/en_US/all.js#xfbml=1"; fjs.parentNode.insertBefore(js, fjs);}(document, 'script', 'facebook-jssdk'));Post by Newsroom ČT24.

Kulturní tip: Rustie, MeetFactory, Praha, středa 4. března. Když porota deníku The Guardian, v níž kromě čtyř hudebních kritiků zasedli i muzikanti Gold Panda a Nicky Wire z Manic Street Preachers, vybírala nejlepší britský debut roku 2011, volba padla na Glass Swords skotského producenta Rustieho. Hravá koláž, v níž se potkává hip hop s osmdesátkovým popem, soft rockem a znělkou ze sitcomu Seinfeld, byla označena za průkopnické dílo maximalistického přístupu k elektronické hudbě. Rustie se dočkal ocenění i v dalších anketách a loni na úspěch Glass Swords navázal albem Green Language, kde hostují i rappeři jako Danny Brown nebo D Double E.