Osm a půl roku vězení a propadnutí 23 milionů korun je srozumitelný trest. Soudce Robert Pacovský popsal velmi pečlivě, jak bývalý středočeský hejtman David Rath spolu s dalšími upravovali veřejné zakázky tak, aby vyhrály předem domluvené firmy za předem domluvené úplatky. Verdikt se dal očekávat už dlouho.
Dokonce i samotný Rath, jakkoli projevil při své obraně pozoruhodnou urputnost, neměl vlastně mnoho co nabídnout na svoji obranu. Spíš používal taktiku, která možná fungovala ve sněmovně, ale ne před soudem - obstrukce a divadlo. Simulování po údajném pádu z kola nebo inscenace, během níž do soudní síně vstoupila neznámá žena s fotografií soudce z nějakého soukromého večírku, nemohly rozsudek zvrátit.
Na druhou stranu nelze u Ratha podcenit jakýkoli, byť směšný detail. Během svého procesu využil každé skulinky, která se před ním objevila. A někdy v budoucnu, třeba u soudu pro lidská práva ve Štrasburku, kam se bezpochyby vydá, až mu nic jiného nezbyde, může každou takovou drobnost šikovně použít.
Hned jedna taková věc se nabízí - délka vazby. Jeho osmnáct měsíců ve vazbě je znepokojivě dlouhých. Uznal to i Ústavní soud a stát musel Rathovi zaplatit necelých dvacet tisíc odškodného.
Svědči to o jisté neschopnosti dostat takový kriminální čin včas před soud, nebo o nefér taktice znesnadnit podezřelému pozici. Protože je zjevné, že z vazby se na soudní líčení připravuje mnohem hůř než z civilu. Justice má mít dost síly a sebevědomí na to, aby podobné pochybnosti nevznikaly. Zvlášť v situaci, kdy policie celou Rathovu skupinu pečlivě sledovala a odposlouchávala nejméně půl roku před hejtmanovým zatčením.
Je to zkrátka hlavní kaňka na případu, kterému se jinak nedá mnoho vytknout. Jestli odvolací soud žádné další kaňky nenajde, můžeme kauzu Rath považovat za jeden z nejužitečnějších případů v boji proti korupci.
