Slaví-li Národní galerie 220 let existence, dá se očekávat, že se bude chválit. A tak bylo možné zaslechnout i to, že NG patří k "nejstarším sbírkovým muzeím v Evropě" (o nulové míře vlivu se mlčelo) a jak se tím, že k oslavám pozvala i čínského umělce a disidenta Aj Wej-weje, zařadila mezi "nejvýznamnější galerie světa", kde on i druhá hvězda začátku oslav ve Veletržním paláci, El Hadji Sy, běžně vystavují.

Všichni víme, že všechno je jinak, že NG je na okraji, ne v centru světového dění a že má problémy s orientací, ale trocha velikášství občas neuškodí. V euforii z oslavy i z toho, že Aj Wej-wej vůbec přijel, se dá částečně odpustit i to, že na umělecky možná zajímavějšího El Hadjiho se zapomnělo, bohužel i na kurátorské úrovni. A že Aj Wej-wej, který do Prahy přivezl jinde dávno viděné, většinu lidí zajímal více coby světová hvězda boje za lidská práva než jako konceptuální umělec.

Přesto bude lépe, když se po velké party vrátíme rychle na zem a místo PR se budeme věnovat masarykovské drobné práci. Sebeprezentace je důležitá, ale když se tak radikálně liší od skutečnosti a míjí se s oblastí umění, začíná to být směšné.

Nedá se popřít, že nové vedení Národní galerie v čele s Jiřím Fajtem se snaží tuto konzervativní instituci po letech "knížákovské deky" otevřít světu i veřejnosti. Ale bude-li to dělat tímto skoro už tradičním českým způsobem − něco světového nějak vystavíme, zapaříme a hodně toho o tom namluvíme −, jako se dělo na oslavě ve Veletržním paláci, bude to víc na škodu než k užitku.

Musíme se už zbavit pocitu, že máme být vděční za každou drobnost z velkého světa, jen když nese mediální punc světovosti.

Od Národní galerie chceme něco jiného než nafouklou show: výstavní kvalitu, umělecký vhled a co nejkomplexnější kritické probírání umění. Národní galerie není v pasti sebeprezentace sama. Je to stejné jako s Českou filharmonií: všichni jsou rádi, že mohou být u toho, když hraje se světovými hvězdami, ale přes "světové" události už nikdo nesleduje reálný umělecký růst a vývoj orchestru. V mámení mediálního sebeuspokojení mizí umění v dáli a s ním i silnější vztah společnosti k němu.

"Chtěli jsme si udělat mejdan…" řekl na oslavách 220 let NG ve Veletržním paláci ředitel Fajt. "Jak říkal můj přítel, mejdany nám vždycky šly." Ano, mejdany nám jdou, mejdany a národní pohřby (Havel, Palach). Po nich bohužel přichází kocovina. Prosím − přijde po ní v Národní galerii konečně na řadu i umění?