Putin a jeho televizní estráda

Má to těžké, ale zvládá to. Vladimir Putin při své tradiční mnohahodinové tiskovce nezklamal svoje příznivce a naopak trpce rozesmál svoje odpůrce, když odpovídal na dotazy, které přicházely ze všech koutů jeho vlasti. Uleví si nadáváním, když ho něco rozčílí? ptal se někdo. "Ano, ale nadávám jen sám sobě," zněla odpověď kremelského vládce. Asi si v tu chvíli sám uvědomil, že tiskovka nabírá až moc kabaretní rozměr, tak jedním dechem dodal: "Nadávám někdy na podřízené? Jistě, ale zase vlastně jen proto, že se zlobím pouze sám na sebe." 

Je snadné se Putinovi smát a zároveň se ho bát, protože to je nebezpečný, kágébáctvím odkojený člověk, posedlý snahou vejít do dějin jako soupeř, či možná až pokořitel západních hodnot a civilizace založené na svobodě vůbec. Jen málokdo normální si o jeho násilných spádech, brutálních mocenských metodách a cynismu může dělat iluze. Stále však není snadné pochopit, proč ho Rusové vidí jinak a proč jim vlastně imponuje, tak že když se konají volby, nepotřebuje je Putin falšovat. Odpověď vyžaduje sondu do ruské duše, což je samozřejmě úkol spletitý a hodný ideálně třeba Dostojevského či jiného velikána.

Leč jedna věc je zjevná hned. Co nám při poslechu Putinových odpovědí vzbuzuje husí kůži, uvolňuje v podstatné části Rusů pocit spokojenosti a sounáležitosti s ním, mužem, jenž v jejich očích vrací celé zemi světový význam a důstojnost. A už proto má smysl se věnovat těmto estrádám, kdy si ruský prezident zapisuje dotazy. Na otázku ohledně špatného stavu silnic kdesi na Sibiři odpovídá stylem, že právě nařídil jejich opravu. Jestli něco, jeho čtyřhodinové tiskovky nabízejí právě vhled Rusům do duše.