Finský dirigent Sakari Oramo nepřehání, když říká, že BBC Symphony Orchestra staví model klasického orchestru na hlavu. „Skladby, které většina symfonických orchestrů hraje nejčastěji, my uvádíme ze všech nejméně,“ řekl Oramo na tiskové konferenci, která se konala mezi jeho dvěma vystoupeními na Pražském jaru. „Beethovenova Pátá symfonie je pro nás tedy jako nová hudba.“

To bylo patrné také z prvního, středečního koncertu, kde BBC Symphony Orchestra překvapivě bezradně odehrál program složený z Beethovena, Mozarta a Janáčka.

Druhý den, ve čtvrtek, jako by na pódium Obecního domu přišli zcela jiní hráči – a naopak velmi energicky podali Prokofjevovu symfonii, Bartókův koncert a novou skladbu britského autora Colina Matthewse.

Jeho teprve dva roky staré orchestrální dílo nazvané Traces Remain se z obou večerů do paměti zapsalo nejsilněji. Tvoří jej ztracené či zapomenuté kusy hudby, které autor pospojoval výbuchy zvuku a atmosférickými plochami.

Ze všeho nejdřív Matthewse okouzlila skladba pro loutnu od málo známého britského muzikanta ze 17. století Roberta Johnsona, jinak autora hudby k Shakespearovým hrám. Tento nález pak Matthewse přiměl hledat další útržky – skeče od skladatelů Sibelia a Schönberga, kus Mahlerovy nedokončené symfonie, útržky posbírané napříč čtyřmi stoletími.

Autor je všechny propojil. A když je teď do ruky dostane těleso hrající přesně a hbitě, jakým byl ve čtvrtek BBC Symphony Orchestra, výsledný tvar má půvab. Působí skoro jako sny nebo dávné vzpomínky – někdy uklidňujícím dojmem, jindy spíš děsivě. V každém případě ale uhrane.

Hudebně vzato největší vzrušení vyvolala sólistka čtvrtečního vystoupení Alina Ibragimova. Tato mladá ruská houslistka zahrála Bartókův Houslový koncert č. 2 vyloženě dravě – kdyby se v Obecním domě tolik nesvítilo, divák by nejspíš spatřil jiskry křesající od letu jejích prstů po nástroji.

Ibragimova musela do hraní vložit veškerou sílu, aby její housle byly slyšet také při řinčení orchestru řízeného pevnou rukou Sakariho Orama. A stalo se. Na závěr výkonu Ibragimové zatleskali i sami hráči.

Prokofjevovy Páté se orchestr chopil tak, jak to dirigent avizoval, tedy jako „válečné symfonie“, a to ve všech ohledech. Hrál ji ovšem tak hlasitě, že jí místy skoro ubíral na intenzitě – hlasitější vždy nutně neznamená lepší. Přesto BBC Symphony Orchestra z Prokofjeva vykřesala barvy i dunivé rytmy.

Zmínku si zaslouží hlavně čistota zvuku, především žesťů a dřev. Dosáhnout takovéto průzračnosti se v Obecním domě nepodaří každému, a už vůbec ne s natolik různorodým programem. BBC Symphony Orchestra se Sakarim Oramem dokázali, že nárokům moderní hudby rozumí také po této stránce.

Jenže nemůže být vše dokonalé, a středeční koncert nebyl. Orchestr hrál tišeji, klidněji a věnoval se tradičnímu repertoáru, jenže jako by si s ním nevěděl rady. Dokonce ani s Janáčkovou Baladou blanickou, které by právě BBC Symphony Orchestra měl rozumět ze všech nejlépe – vždyť šéfdirigentem tohoto tělesa byl před Oramem po dobu šesti let Jiří Bělohlávek.

Přesto Balada blanická dopadla nevýrazně. Nutno ovšem dodat, že pod Bělohlávkovou taktovkou ji orchestr BBC nikdy předtím nehrál.

Při Mozartově Koncertu pro klarinet A dur se k tělesu přidal klarinetista Sang Yoon Kim, loňský vítěz soutěže Pražského jara. V té uspěl právě s Mozartovým koncertem – zcela poprávu, jak dokázal znovu tuto středu.

Kim je pohotový hráč, po technické stránce svůj nástroj ovládá dokonale a vyluzuje z něj příjemný, pěkně zakulacený tón. Mozartův koncert se pod jeho rukama rozzářil všemi barvami a čišel z něj optimismus. Jestli něco, možná interpretovi chybí zkušenosti získané s věkem, ale už nyní Kim odvádí špičkový výkon.

Když BBC Symphony Orchestra zkoušela Beethovenovu Pátou, dirigent prý hráče nabádal: „Zapomeňte vše, co jste o této skladbě věděli, a soustřeďte se na její energii a syrové emoce.“

Přesně tak Beethovenova Pátá působila i v závěru středečního koncertu – byla zahušťená, hřměla, hnala se o překot a měla spoustu majestátních gradací i důraz na detail. Na takové interpretaci není nic špatného, podobně k repertoáru přistupuje například ruský dirigent Valerij Gergijev. Jen tento přístup předpokládá, že publikum už zná Beethovenovu Pátou natolik dobře, že z ní chce slyšet hlavně „vyždímané“ emoce.

Jedna věc by se ale neměla zapomínat. BBC Symphony Orchestra vystoupil na Pražském jaru letos už posedmé – poprvé přijel roku 1979. Jestliže od té doby stále dostává pozvání k dalšímu účinkování, je nesporné, že něco dělá velmi dobře.