Skoro stejně dlouho jako s boxovacím pytlem zápasí výtvarník Jiří Sozanský s jakoukoli nesvobodou, která se může dotýkat člověka. Výtvarnému umění se Sozanský chtěl věnovat už ve 12 letech, přesto se šel vyučit nejprve zedníkem. I proto, aby mohl brzo vydělávat a pomáhat mamince, s níž vyrůstal sám.

Otec, který přišel ze Zakarpatské Ukrajiny, je od roku 1948 nezvěstný. Okolnosti svého narození ale dnes Sozanský vnímá také v souvislosti s migrací.

"Vyvolává ve mě obavy, ale říkám si, že kdyby on tenkrát nepřišel, nebyl bych tu," zamýšlí se výtvarník krátce před svými sedmdesátinami, které oslaví 27. června.

"Na školu přišli náboráři z různých podniků, protože potřebovali učně. Vypadalo to, že učební poměr je samá dovolená a sport a o stavbě se moc nemluvilo. Ale já jsem na to skočil, protože sporty mě bavily," vzpomíná na 50. léta a dodává, že jako "známá firma" s průměrným prospěchem si tehdy na střední výtvarnou školu netroufl.

"Já tím pádem sportuji od 14 let. Začal jsem se vzpíráním, pak jsem přešel na lehkou atletiku, oštěp, kladivo a disk, ale to mi moc nešlo. Pak jsem dělal sprinty, ale od malička jsem měl rád box a taky jsem se odmalička rval, protože jsem vyrůstal na ulici," říká Sozanský v ateliéru před červeným boxovacím pytlem. Ten druhý, černý, si veze na chalupu, kam na léto s manželkou odjíždí. Prý hlavně proto, aby tam mohl pracovat na velkoformátových malbách, které se do pražského ateliéru nevejdou.

Také kvůli fyzicky náročné práci na nich se Sozanský udržuje v kondici.

Do boxerny Sozanský vstoupil v říjnu 1968. "Po invazi, protože jsem se několikrát dostal do situace, kdy jsem pochopil, že proti samopalům se nedá nic moc dělat. Říkal jsem si, že by člověk měl umět aspoň používat ruce. To byl začátek mé boxerské kariéry, která žádnou kariérou nebyla," vzpomíná, jak po konzultaci s trenérem a po zvážení svého zdravotního stavu dal přednost umění, které "bude dělat do konce života", zatímco box maximálně do třiceti let.
 
"Ale jinak se peru celý život, i to umění je zápas. Člověk, který není úplně fyzicky v pořádku, to nemůže dělat," míní.

Sozanský se ve svém díle dlouhodobě zaměřuje na člověka v mezních situacích, ve válce či v totalitních režimech.

Na uměleckou scénu vstoupil v polovině 70. let, první výstavu měl v roce 1976 v Terezíně, jenž je pro něj dodnes mementem násilí, zvůle a nesvobody. Opakovaně se do něj se svými projekty vracel.

"Chtěl jsem porozumět povaze totalitních systémů, co to vlastně bylo. Patřím do generace, která vyrostla v době, kdy se světová kultura vyrovnávala s tématem druhé světové války. Když jsem pochopil, že žiju v režimu podobném, začalo to být moje téma," říká.

Jediné, k čemu se prý tehdy Sozanský mohl dostat, byly materiály z druhé světové války. "Byly samozřejmě ideologicky manipulované, ale už jsem si tam uměl najít nějakou cestu. Je to ale běh na dlouhou trať, takže mi to vydrželo až do minulého roku, kdy bylo 70 let od ukončení druhé světové války," popisuje svůj celoživotní zájem.

A zda ho v jeho hledání smyslu života a místa člověka v něm nějak ovlivnila zkušenost, že nezná svého otce? "Ještě před pěti lety bych řekl ne, teď si myslím, že ano," odpovídá. "Otec byl Zakarpatský Ukrajinec, přišel asi ještě před válkou, s matkou se potkali na barikádách, to je takový romantický příběh.... A tak jsem přišel na svět. Otec zmizel v roce 1948, to mi byl rok a půl, od té doby je nezvěstný," říká.

"Dělal jsem teď několik projektů, kdy jsem se vracel do minulosti. V kontextu se současnou realitou, kdy Evropa čelí uprchlickým vlnám, si říkám, jak to vnímat. A já to cítím jako ohrožení. Přitom já jsem přišel taky částečně z východu. Matka byla Pražanda, ale otec byl Zakarpanda. Kdyby nepřišel, nebyl bych tu dnes," uvažuje.