Zdraví jako součást boje za vyšší daně

Ptát se ministra zdravotnictví, případně jakéhokoliv experta na tento obor ze sociální demokracie na spoluúčast pacientů, na poplatky a na nadstandardy je stejná disciplína jako mávat červeným hadrem před očima býka. Rovnost kvalitní péče pro všechny, což někteří lékaři přirovnávají k tomu, že by všichni občané měli nárok na auto značky Mercedes, je něco, s čím se nežertuje. Miloslav Ludvík, nový ministr zdravotnictví, v tomto není výjimkou, přestože coby dlouholetý šéf pražské nemocnice v Motole až tak striktní vůči soukromým penězům nebyl. To, že drží stranickou linii placeného zdravotnictví pro všechny bez výjimky, není překvapením a je to ostatně legitimní součást předvolebního boje. Nepřekvapí ani, že jako ministr zdravotnictví mluví o nutnosti růstu platů v oboru a podpoře sester, za něž na rozdíl od lékařů odborové svazy tak dobře nekopaly. A tím pádem jejich platy nijak závratné nejsou, stejně jako jejich počty.

Co je ovšem dost překvapivé od ministra zdravotnictví, je vysvětlení, proč vlastně nemůže existovat částečně placené zdravotnictví. Tedy to, že by na něj stejně skoro nikdo neměl a ti, kteří peníze mají, už stejně platí − bez ohledu na to, jestli to zákon připouští, dovoluje nebo třeba i zakazuje. A že je potřeba se zamyslet, jestli dotovat zemědělství (asi proto, že zemědělství nebývá pod patronací sociální demokracie), či víc nedanit dividendy, případně méně dotovat podniky. Bez ohledu na to, že Ludvík sám sebe prezentuje jako ekonoma, kritika odlivu kapitálu a vlastně současného kapitalismu je spíš než o zdravotnictví o volbách v příštím roce.