Moje estétství a nafrněnost jsou za normálního stavu sice otravné, ale docela se mi daří je držet na uzdě a nepouštět je na další lidi.

Ale je jedno období v roce, kdy se rozvášním tak, že je neudržím a nechám, ať mými ústy promlouvají k lidem i v situacích, kdy jsem normálně klidný.

Co mě tak rozvášní? Veršovaná přání.

Zcela vážně: po celý rok mě neumělé přihlouplé násilné veršování nechává klidným. No co, tak holt někdo nemá cit pro rytmus a slovo, takže ho netahá za oči i uši klopýtavé metrum a naprosto arytmická skladba, a kdo jsem, abych říkal lidem, že vulgarismus sám o sobě není vtipný, že? Proč bych jim měl říkat něco o pravopisu, však ať se každý zabaví, čím mu libo. Mluvím snad milovníkům fastfoodu do jejich krmě? Nemluvím, nejsem vegan. A tak žiju a nechávám žít a cizí libosti komentuju nanejvýš v soukromí - až do konce roku. To se to ve mně rozhiphopuje…

Nevím proč, ale asi to může souviset s tím, že se vždycky najde někdo, komu připadá jako dobrý nápad mi něco takového poslat.