Většinu lidí nezajímá, jestli jim říkáte pravdu, nebo jim lžete, stačí, když je bavíte, řekl americký písničkář Tom Waits. Pro potřeby pochopení současné politiky můžeme výrok lehce parafrázovat: "Většině lidí nakonec stačí, když se s nimi bavíte." Proč to říkám? Protože je to jeden z klíčů k pochopení úspěchu současného populismu, ať už ho reprezentuje kdokoliv. Komunikativnost, sdělnost, uvěřitelnost byly dlouho nedostatkovým a o to víc poptávaným zbožím. Proto nynějším komunikativním populistům jejich byznys jede jedna radost.

Problém dosavadní politiky byl mimo jiné v tom, že se odpojila od přirozeného jazyka. Nedokázala s lidmi komunikovat. Podivná metařeč, kterou postupem let demokratická politika vyvinula, se občas podobala jazyku usnesení československých komunistických orgánů z doby před rokem 1989. Srovnejte "Opatření k rozvoji národního hospodářství a k zabezpečení životní úrovně spojené s posílením hmotné zainteresovanosti pracovníků" (ÚV KSČ − 1964) a "… opatření k vyváženému řízení vědy prostřednictvím posílení kvality řízení a posílení motivace pro využívání výsledků ze strany soukromého i veřejného sektoru" (vláda ČR − 2013) a bude vám jasné, o čem mluvím. Pod oběma proklamacemi si lze představit cokoliv. Nebo taky nic, což byl asi, bohužel, v obou případech účel. Politika, která se takto odpojuje od adresátů, od milionů voličů se nemůže divit, že má problém.

Nejde v první řadě o to, že v nesrozumitelném ptydepe komunikují úředníci. Dílčí problematiky jsou komplikované a nesrozumitelnost jejich jazyků je někdy daní za to, že se spolu odborníci vůbec mohou bavit. Jako analogie může posloužit debata v komunitě atomových vědců, které se také veřejnost nepokouší porozumět a raději uznává, že vede velmi potřebnou diskusi. Znepokojivou otázkou ovšem zůstává, proč by vlastně veřejná správa měla být tak komplikovaná jako atomová fyzika. Není v případě veřejné správy používání nesrozumitelných specializovaných jazyků jen zástěrkou pro zakrytí faktické prázdnoty, nebo rovnou metodou, jak udělat z lidí hejly? Většina z nás má bohužel zkušenost s obojím. Když ani člověk se dvěma vysokými školami nedokáže bez odborného poradce vyplnit daňové přiznání, ve kterém nakonec stejně zůstane devět z deseti políček prázdných, těžko se ubrání pocitu, že je něco špatně. Nesrozumitelnost resortních jazyků se pak oprávněně jeví jako důsledek nesdělné, arogantní politiky. Politiky, která je k vzteku.

Postupem času nejen v Česku vzniklo cosi jako obecná alergie na nesrozumitelnost. Pojďme pro příklad do zdravotnictví. Všichni víme, jaké to je, když se s námi lékař nebaví jako s člověkem, ale jsme pro něj jen žlučník nebo zlomenina. Není to příjemné, je to ponižující, ale pokud nemáme jinou možnost, péči neodmítneme. Když ale přijde jiný lékař, který bude dávat najevo, že pro něj nejsme chodící preparát, ale živá bytost, pookřejeme. Ke kterému lékaři půjdeme radši, když si budeme moci vybrat? Asi k tomu komunikativnějšímu, "lidštějšímu", řekl bych. I s tím rizikem, že se nakonec ukáže, že je to packal.

Skoro všude v západním světě sledujeme stejný efekt. Vyhrávají komunikativní populisté a nikdo se moc neptá, co jsou zač. Lidé oceňují už jen to, že s nimi mluví, bez ohledu na to, co říkají. U nás máme Andreje Babiše. Dokáže si sednout s lidmi do hospody, bavit se s nimi jejich jazykem a vypadat přitom přirozeně. Voličstvo roztává jak máslo na pánvičce, Babišovi pak stačí přihodit pár ingrediencí a může se začít připravovat stůl na velkou volební hostinu, při níž nás, otesánek jeden, hodlá spolknout všechny.

Můžeme zformulovat dvě naděje (nejen) pro českou společnost. Buď nepopulistickým politikům dojde, že musí mluvit s lidmi, pochopí, jak na to, a lidé jim s ulehčením odpustí. Nebo dostatečné množství lidí u volebních uren bude korigovat nynější opilou fascinaci populisty skrze další a asi nejdůležitější výrok písničkáře Toma Waitse: "Ano, jsem ožralý. Ale úplně šílený opravdu nejsem."

Sázet na to ale neradno. Nechuť k tomu, co bylo, je asi příliš silná. A nemá souvislost jen s politikou, která ovšem vše nakonec rámuje. Na pravdě a lži už moc nezáleží. Jen na tom, jestli se s námi někdo baví.