Už delší dobu je těžké mluvit o tureckém prezidentovi Recepu Tayyipu Erdoganovi a nepoužít slovo sultán. Je sice prezidentem a jeho země je stále oficiálně demokratická, tedy s pestrobarevným parlamentem, ale jinak tento muž vrací svoji zemi o více než sto let zpět do dob, kdy v paláci Topkapi v Istanbulu sídlili vladaři vybavení neomezenými pravomocemi. Pokud se Erdoganovi a jeho straně podaří přepsat, tedy lépe řečeno znásilnit ústavu, jak se o to nyní začal pokoušet, budeme si moct říct, že snad jediný rozdíl mezi ním a osmanskými sultány je v tom, že nebude mít harém.

Jinak ale chce mít vše ostatní. Návrh předpokládá: a) zrušení postu premiéra, b) právo jmenovat ministry, c) přímé legislativní pravomoce, d) možnost vyhlašovat zcela sám o sobě stanné právo, e) vytvoření systému, který by mu umožnil vládnout až do roku 2029. O návrhu se bude v parlamentu hlasovat koncem ledna, s tím, že vše by posvětilo referendum v březnu.

Připomeňme, že Turecko je členským státem Severoatlantické aliance. Až do této dekády mohlo být považováno za vzácný příklad muslimské země se zavedenou demokracií a jakžtakž fungující svobodou slova. Dlouhá desetiletí pěstovalo úzké a intenzivní vztahy s Izraelem. Kritice čelilo hlavně za popírání genocidy Arménů v letech 1915−1918 nebo za svůj řekněme až likvidační přístup ke kultuře a identitě kurdských obyvatel. To se však nyní zdá, s nadsázkou řečeno, být drobností vzhledem k tomu, že země klesá do spárů totality.

Jistě, Turecko čelí lecjakým problémům a frustracím, takže mnozí lidé trpící politickou krátkozrakostí volají po rázných a tvrdých řešeních, tedy po Erdoganovi. Evropská unie slibovala Ankaře vstup, jenže vždy jí zabouchla dveře, zatímco mnohé ostatní země, které o členství žádaly později, například i Česko, už do EU patří. V důsledku války v sousední Sýrii se do Turecka uchýlily na tři miliony uprchlíků. Turecká vláda předloni potopila už připravenou přelomovou dohodu s Kurdy, která by patrně navždy ukončila násilnosti páchané kurdskou teroristickou organizací PKK − učinila tak zjevně z obav, aby proti sobě nepoštvala nacionalistické kruhy. V zemi pořád bouchají bomby a vraždí teroristé. Naposledy tu byl obludný útok na návštěvníky klubu o silvestrovské noci v Istanbulu. Předtím byl spáchán atentát na ruského velvyslance. Minulý týden zaútočili dva kurdští militanti na budovu soudu v přístavním městě Izmir a zabili dva lidi. A ve věznicích se stále marně domáhají spravedlnosti tisíce učitelů, policistů a státních zaměstnanců, kteří byli zatčeni při čistkách po nepovedeném pokusu o puč loni v létě.

Je toho mnoho. Ale nic z toho neopravňuje Erdogana k tomu, aby si ze své země udělal soukromý pašalík.