V souvislosti s oslavami čtyřiceti let od vzniku Charty 77 se na veřejnosti opět objevila parafráze slavného výroku filozofa a chartisty Jana Patočky o věcech, pro které stojí za to trpět. Nejčastěji se tak dělo v podobě prosté a vulgarizované: "Existují věci, pro které stojí za to trpět…" Václav Bělohradský z toho v novém dokumentu o Patočkovi udělal širší úvahu: "Existují věci, pro které stojí za to umřít, a jsou to přesně ty samé věci, pro které stojí za to žít." Patočkova původní věta nešla tak daleko, nemluvil o smrti, jako by ji plánoval, vystačil si s trpěním: "… lidé už dnes zase vědí, že existují věci, pro které stojí za to trpět, a že věci, pro něž se eventuálně trpí, jsou ty, pro které stojí za to žít."

Ať už je to s původní větou filozofa jakkoliv, jisté je, že je z dnešního pohledu více než problematická. Jestli něco dnes nevíme, pak to, že nějaké takové věci hodné trpění (žití) existují. Možná se dá chvíli trpět nějakým nedostatkem, protože vím, že po určité, ne příliš dlouhé lhůtě dostanu svoje − třeba čekání na mobil, který chci, ale musím na něj nejdříve našetřit −, ale trpět pro něco a žít pro něco v metafyzickém věčném smyslu, jak to myslel Patočka, je opravdu neobvyklé, ne-li rovnou divné.