Zažít, co to znamená, když se vám vaše přání splní, patřívá někdy k mrzutým zkušenostem. Zvláště když jste těm přáním, řečeno fotbalovým slovníkem Ivana Horníka, vyšli vstříc, protože, jak všichni víme, "se to neudělá samo". V podobné situaci jsou dnes stratégové v Kremlu, kterým se nelíbilo, že prezident Barack Obama, který v Praze s Ruskem podepsal dohodu o jaderném odzbrojení, se potom ukázal jako ten, který prosazuje sankce za anexi Krymu.

Proto v Moskvě nemohli stát o to, aby Obamu v Bílém domě vystřídala Hillary Clintonová. Proč by Vladimir Putin měl přihlížet, jak americké volby vyhraje obhájkyně sankcí? A proč by bývalý důstojník KGB, vycvičený k "aktivním opatřením" v zahraničí, měl volbám v zemi, kterou v mezinárodních vztazích pokládá za klíčovou, jen přihlížet? Informace, že ruské rozvědky šířily dokumenty povytahované z počítačů volebního štábu Demokratické strany ukazující Clintonovou jako až příliš bezskrupulózní prezidentskou kandidátku, musí teprve potvrdit spolehlivé důkazy. Cokoliv jí však přitížilo, se do kremelského krámu hodilo.

Tento příběh se však − až na ty spolehlivé důkazy − uzavřel loňským 8. listopadem, po němž se Donald Trump probudil jako vítěz prezidentských voleb. Od té doby začal jiný příběh, který má odpovědět, nakolik byly a jsou oprávněné sázky ruského vedení na Donalda Trumpa. V předvolební kampani, jak už to tak bývává, slíbil kdeco kdekomu. Z toho kdečeho Vladimira Putina nejvíce zajímá například, zda si Donald Trump i jako 45. prezident Spojených států myslí, že Krym náleží Rusku a že sankce vyhlášené kvůli jeho anexi jsou hloupost.

Po sdělení, že Krym je třeba vrátit, Moskva vypadala zkoprněle. V první chvíli tvrdila, že názor mluvčího Bílého domu je třeba vnímat v souvislosti s tlaky z Kongresu po vynucené rezignaci poradce pro otázky národní bezpečnosti Mikea Flynna. Tuto obrannou linii prolomil ale Trump tweetem, který jako by zčistajasna neměl nic společného s prezidentským kandidátem hlásajícím, že obyvatelé Krymu dávají přednost Rusku.

Kremelské vedení, které si nechalo poradit, že bude užitečnější nereagovat zostra na vyhoštění více než tří desítek ruských diplomatických pracovníků označených za špiony a vyčkat na nového, vstřícněji naladěného prezidenta, stojí před nesnadnou volbou. Buď pokračovat ve vyčkávací taktice v naději na očekávanou dohodu, která by mohla zahrnovat nejen postoj k anexi Krymu, anebo na ostré trumpovské tweety odpovědět také po trumpovsku. V Moskvě zatím převládá ostražité vyčkávání omezující se například na úsečné sdělení mluvčí ministerstva zahraničí Marie Zacharovové, že Rusko "se svého území nevzdává". Výrok mluvčí Zacharovové má povedené historické souvislosti. Když ruská carevna Kateřina II. svedla v roce 1770 první úspěšnou válku o Krym, tvrdila, že rozhodně nemá v úmyslu poloostrov opanovat. O třináct let později prohlásila, že je třeba ho obsadit, aby se vyřešily jeho neúnosné vnitřní poměry. Názorový vývoj tehdy i dnes je podobný, jen s tím rozdílem, že carevna Kateřina z pochopitelných důvodů nemohla tvrdit jako později prezident Putin, že Krym navrací do přístavu rodné vlasti.

Jak se rusko-americké vztahy vyvinou, naznačí první přímé oficiální kontakty na ministerské úrovni v nejbližších dnech na německé půdě. Pokud se začnou hrotit jako za George W. Bushe a za Baracka Obamy, v Kremlu by se měli zamyslet nad tím, co doporučují terapeuti v manželských poradnách klientům, kteří se opakovaně žení a rozvádějí, a sice že problém nemusí být v partnerech, ale i v tom, kdo a jak si partnerské vztahy buduje.

Co si Vladimir Putin jako prezident počne se svým novým americkým protějškem, prozatím nevíme. Co nevědí v Kremlu, vědí v Moskvě na ulici, kde ve středu demonstrovali členové radikálně proputinovského Národně osvobozeneckého hnutí (NOD) před sídlem státní televizní stanice Rossija segodňa, v západním světě známé jako Russia Today, s transparenty "Ne kultu Trumpa v našich médiích".