Pád carského samoděržaví neodstartoval revoluční předvoj dělnické třídy, bolševická strana. Ale v březnu (podle juliánského kalendáře v únoru) 1917 spontánní masivní demonstrace žen v Petrohradu, které se bouřily proti mizerii v zásobování potravinami. Manifestace začaly

8. března, kdy se slavívá Mezinárodní den žen. S ním však protesty neměly mnoho společného, a domácí levicová opozice se navíc k demonstracím stavěla odmítavě. V otevřenou mocenskou krizi přerostly, když proti manifestujícím ženám nechtěly silou zakročit některé elitní jednotky. Potom se car Nikolaj II. rozhodl abdikovat ve prospěch svého bratra velkoknížete Michala. Jenže i ten po několika hodinách oznámil demisi.

Otevřelo se výjimečné období několika měsíců parlamentní demokracie v Rusku, které neukončila listopadová (podle gregoriánského kalendáře mnohem více známá jako říjnová) revoluce, ale až rozpuštění nového zákonodárného sboru, sovětu, tradovanou větou: "Rozejděte se, stráž je unavena." Na návrat věrohodného parlamentního systému si země počkala několik desítek let. A rovněž tento návrat − byť demokratické pořádky trvaly o něco déle než před sto lety − se ukázal iluzorní.

Stalinova ženská otázka

Zhroucení tři sta let vládnoucí monarchie Romanovců v Rusku odstartovaly demonstrace žen. Přitom obrazy převratného dění, které se odehrálo před sto lety, po desítky roků zaplňovaly postavy nejroztodivnějších mužů-revolucionářů v čele s Leninem. Žen se na nich objevovalo pomálu. Ne že by se mezi revolucionáři silné ženy nevyskytovaly – včetně Naděždy Konstantinovny Krupské či Leninovi rovněž blízké Inessy Armandové, která nebyla snad praktická, zato však oslnivější –, ale šmahem je všechny vytlačil Stalin. Ten dával přednost mužské společnosti a ženám přisuzoval jen vedlejší, podružné role. Mezi vládci v Rusku, a nejen v něm, nebyl v takovém přístupu osamocen.

Vůdce daleko od revoluce

Od chvíle, kdy se bolševický vůdce Vladimir Iljič Lenin dozvěděl, že v Rusku pod tlakem manifestací padlo samoděržaví, zoufale hledal možnost, jak by se mohl vrátit ze švýcarského exilu. Věděl, že dokud se nedostane na místo dění, zůstane vyřazen z otevřené hry o moc. Až zoufalé úsilí najít východisko zrodilo například bizarní nápad cestovat jako hluchoněmý na falešný švédský pas. Budoucí symbol světové revoluce měl ke svému štěstí po boku praktičtěji uvažující ženu, která takovou cestu označila za ztřeštěnost − Naděždu Konstatinovnu Krupskou. Leninovi připomněla, že k jeho nepotlačitelným zlozvykům patří mluvení ze spaní rusky o politice, takže jeho plánovaný převlek by byl odsouzen k neodvratnému prozrazení a ztroskotání.

Cesta do Ruska se otevřela, až když jistý Estonec Alexander Kesküla jako první navrhl zpravodajské službě císařského Německa, aby se postarala o Leninův návrat. Berlín by tak mohl přispět k vyřazení Ruska z války a následně přesunout uvolněné síly z východní na západní frontu.

Myšlenka se ujala, vyjednávání však zabralo pár týdnů, protože Lenin trval na striktních podmínkách: k cestě přes Německo pro návrat tří desítek emigrantů do Ruska chtěl mít k dispozici zapečetěný vagon, který bude mít zvláštní status, takže úřady nebudou projíždějící pasažéry kontrolovat.

Putování nebylo nijak příjemné, protože Lenin i tady prosazoval bolševickou disciplínu, jak co se týče střídání ve spánku, tak rozřazení cestujících do dvou kategorií pro užívání jediné toalety. Během osmi dnů, po které trvala přes tři tisíce kilometrů dlouhá cesta, bylo mimo jiné nutno řešit spor, zda a kdy má přednost používání toalet, nebo kouření. Jak trefně poznamenala jedna britská historička, představovalo to zásadní konflikt dvou druhů fyziologických potřeb.

Poslední překážkou se mohla stát kontrola na ruských hranicích. Odstranila ji prozatímní vláda v Petrohradě, když dospěla k závěru, že demokratická země nemůže svým občanům návrat do vlasti odepřít. Ani tehdy si demokraté u moci nedokázali představit, že sektáři jako Lenin mají v hlavě jediný cíl: využít demokratických poměrů ke svržení demokracie.

Cíle bolševiků samozřejmě nebyly tehdy zjevné jako s odstupem let, protože i když v sovětském Rusku mnohé ničila občanská válka, také mezi bolševiky ještě několik let po revoluci neexistovala názorová jednota. Tu prosadil až nástup Stalinovy diktatury.

Na tuto éru nejvíce odkazuje dnešní moc v Rusku, která se Stalinem spojuje nikoliv gulagy a desítky milionů obětí diktatury, ale vzestup země, jež vítězně prošla druhou světovou válkou a potom se desítky let jako velmoc mohla měřit se Spojenými státy. Tady má původ Putinova věta o rozpadu Sovětského svazu jako největší tragédii dvacátého století.

Převrat za císařské peníze

Dostat Lenina do Ruska bylo pro Německo důležité. Ještě důležitější však byla následující masivní finanční pomoc, která bolševické straně umožnila rozvíjet se a hlavně udržovat rozsáhlou novinovou kampaň. Převrat v říjnu (juliánském listopadu) 1917 nakonec vedl ke splnění původního strategického cíle vilémovského císařství vyřadit Rusko z války. Bolševická vláda Německu poskytla bonus navíc, když pod tlakem hroutící se fronty rok po pádu carství uzavřela brestlitevský mír, jímž se vzdala velké části území na západě.

Tady je nejspíš obsažen jeden ze zásadních důvodů nynější nechuti Kremlu vracet se k roku 1917. A není jediný, ve hře je také pravoslavná církev, z níž Putin udělal jeden z pilířů svého režimu, zatímco Lenin ji potlačoval kvůli jejímu propojení se samoděržavím. Leninovi je rovněž vytýkáno, že se k moci dostal s cizí pomocí a oslabil Rusko jako světového hráče.

Problém s dějinami

Dnešní režim má v Rusku vážný problém sám se sebou kvůli dějinám vlastní země. Jak jinak si lze vysvětlit, že Putinova vláda, která má jasný názor na kdeco a také jím dokáže zaplavit státem kontrolovaná média, veřejně nezaujímá postoj k zásadním výročím země? Nejvýmluvnější rozpor představuje balzamované tělo vůdce sto let starého převratu, které je stále uložené v mauzoleu na moskevském Rudém náměstí. Přitom v oficiálních projevech ruských politiků se Leninovo jméno takřka nevyskytuje, zatímco sochy a portréty Vladimira Iljiče dosud trčí v mnoha městech po celé zemi a jeho jméno nesou kdejaká náměstí, ulice a parky. Čím to, že současný ruský režim vedený mužem vychovaným v komunismu, jehož zakladatelským mýtem byla po sedm desítek let Velká říjnová socialistická revoluce, se k ní nechce hlásit?

Mlčení a ošívání se má zřetelný důvod. Putinovský systém je nedůvěřivý takřka k čemukoli, co by mohlo vzejít zdola a nebylo by kontrolováno. Podobně také carství padlo před sto lety pod tlakem zdola, když vláda nebyla schopna zajistit elementární potřeby společnosti, například zásobování potravinami.

Vladimir Putin je natolik posedlý nedávnými "barevnými revolucemi", které svrhly vlády v Gruzii a na Ukrajině, že nemůže připustit veřejnou debatu o sto let staré revoluci, jež vedla k pádu carského samoděržaví. Stejně tak nebyl schopen pochopit masivní odpor vůči komunisty ovládané východní části Německa, jehož důsledky sledoval na vlastní oči jako nižší důstojník sovětské tajné služby.

Dnešní vládcové Ruska se neradi vracejí ke sto let starým událostem, ačkoli se rituálně připomínaly po celou sovětskou éru a jejich důsledky pociťoval celý svět. K oslavám jim jako mnohem příhodnější připadá jiné datum − anexe Krymu před třemi roky. Předseda Státní dumy Vjačeslav Volodin dokonce navrhl, aby se příští prezidentské volby, které by měly Vladimira Putina napřesrok úředně počtvrté postavit do čela státu, konaly 18. března, kdy byla v roce 2014 podepsána dohoda o připojení Krymu k Ruské federaci. Nejoblíbenější způsob, jak zkusit vytlačit staré dějiny, je inscenovat nové.