Ať už první kolo prezidentských voleb dopadne jakkoliv, v podvečer 23. dubna se tvář francouzského politického života změní. A nezáleží na tom, zda se Marine Le Penová, hrdá pokračovatelka svého otce, utká ve druhém kole s kandidátem vyšetřovaným kvůli zneužití veřejných prostředků Francoisem Fillonem, bývalým investičním bankéřem Emmanuelem Macronem, či někdejším socialistickým senátorem Jeanem-Lucem Mélenchonem, který ke své kampani využil i zbytky sil skomírající francouzské komunistické strany.

speciál HN: francie určí osud evropy

Předvolební kampaň včetně pitoreskní, téměř čtyřhodinové televizní debaty, ve které se střetlo jedenáct uchazečů o Elysejský palác − dva z nich jsou známí stoupenci spikleneckých teorií, dva trockisti a jeden velmi osobitý kandidát neschopný vybavit si svůj program −, je obrazem úpadku prezidentských voleb. Demokratické instituce, která měla být podle generála de Gaulla "setkáním mezi člověkem a Francií". O šedesát let později stojíme tváří v tvář volbě mezi několika přebujelými egy (do té míry, že se odmítají podřídit spravedlnosti smrtelníků) a kandidáty otevřeně vystupujícími proti systému či těmi, kteří zastupují různá hnutí, ale nemají sebemenší šanci uspět.

Mnohem vážnější je ovšem fakt, že kromě úpadku institucí je rovněž zpochybněn konsenzus, který byl budován po desetiletí. Během zmíněné prezidentské debaty Fillon a Le Penová připomněli, že jsou nakloněni ruskému řešení války v Sýrii, zatímco Mélenchon prohlásil, že hranice ve východní Evropě byly špatně vyjednány a je třeba o nich znovu diskutovat s Vladimirem Putinem. Co se Evropy týče, Emmanuel Macron a zástupce tradičních socialistů Benoit Hamon jako jediní nesměle naznačili, že je nutné starý kontinent chránit proti stoupencům "frexitu", zrušení eura a rostoucímu nacionalismu.

Zpochybnění se nevyhnula dokonce ani druhá světová válka, když Le Penová utrousila, že "Francie nenese zodpovědnost za Vel d'Hiv", razii, při níž francouzští policisté v červenci 1942 shromáždili a do koncentračních táborů vypravili na jedenáct tisíc Židů. Francie přitom tuto zodpovědnost přijala ústy prezidenta Jacquese Chiraca v roce 1995. Při sledování předvolební kampaně tak převažuje především pocit naprosté morální, politické, ekonomické a trestní nezodpovědnosti.

V roce 1940 napsal německý romanopisec Lion Feuchtwanger knihu o francouzském morálním úpadku s názvem Ďábel ve Francii. V roce 2017 to vypadá, že se ďábel vrací − a má mnoho tváří.