Když se řekne inovátor, představíte si dvacetiletého člověka v tričku a džínách. Nebo minisukni. Nevybavíte si životem usmýkaného čtyřicátníka či čtyřicátnici s padesátkou na krku.

V posledních desetiletích žijeme s představou, že "velké věci" dělají lidé nejpozději do třiceti. Podívejte se na Google nebo Facebook. Podporuje to názor, že ve čtyřiceti a padesáti člověk sice pracuje jako šroub, ale už nemění svět. Což není pravda, samozřejmě. Potvrzují to i studie, o kterých minulý týden referoval deník New York Times.

Ty zjistily, že období, které nejvíc přeje "velkým věcem" − založení firmy, získání patentu, uvedení převratného nového produktu −, přichází v lidském životě mezi 40 a 55 lety. A také po 55 je pravděpodobnější, že se vám něco velkého podaří, než ve věku pod 30.

Průměrný věk inovátora je 47 let. Dobře, osobně jsem o rok tento "sweet spot" už prošvihl, ale i tak to potvrzuje mou teorii, že střední věk je možná to nejlepší období života.

Zde je sedm důvodů, proč je takzvaná krize středního věku hloupost.

1. Už nemusíte vypadat dobře

Ve středním věku vypadáte docela dobře, i když jste dobře nikdy nevypadali. Diktatura hezkých lidí zkrátka skončila − těch, kteří ve dvaceti nebo třiceti vypadali neoddiskutovatelně dobře, nás ostatní tím uváděli do rozpaků a všechno v životě měli snazší. Což je fakt, jakkoliv se můžeme stokrát ujišťovat, že opravdové hodnoty tkví jinde.

Existuje bezpočet studií, které ukazují, že mladí a hezcí lidé mají šanci na lepší pracovní příležitosti, plat i společenský status. Někdo poeticky tvrdí, že střední věk je zlomem, kdy vnější krásu začne nahrazovat krása vnitřní. Věcně a poněkud cynicky můžeme říct, že se prostě vzhled lidí začne "srovnávat".

Když máte od narození obličej jako bramboru a ve středním věku se z ní stane vrásčitá brambora, není to takový rozdíl. Ale když vypadáte jako Brad Pitt a najednou máte obličej jako vrásčitou bramboru, je to strašný sešup dolů.

2. Už nejste smutní z Nobelovky

Netruchlíte nad tím, že nedostanete Nobelovu cenu, že nevyhrajete zlatou olympijskou medaili, nepoletíte do vesmíru a nestanete se prezidentem. O některé věci už dokonce ani nestojíte.

Ve středním věku vás už nestresují nerealistické sny, ale ještě se netopíte v sebelítostivých nostalgických vzpomínkách. Díváte se na život realisticky a užíváte si ho.

V určitých chvílích prostě pochopíte, že Nobelovy ceny a podobné věci nejsou až tak velké terno. Že to je jen pomíjivé pozlátko. Že je stejně dostávají divní lidé. Nehledě na to, že je to stopro cinknuté.

("Jardo, pošli nám sem od pípy ještě jednu rundu.")

Vždyť se na ty lidi ženoucí se za uznáním, medailemi a pochvalami dobře podívejte. Nikdo je nemá rád.

("Piva a taky panáky, Jardo, jo?")

No nemám pravdu? Vítejte ve středním věku.

3. Už nemusíte zbožňovat děti

Muž má z dětí strach. Latinsky se tomu říká pedofobie. Neplést s pedofilií, což je úchylka. Pedofobie je reakce normálního muže, kterému někdo do náruče vrazí malé dítě a on nemá nejmenší potuchy, co s ním.

Ani postupem času to není lepší. Muž si se svými dětmi neví moc rady, ani když jim jsou čtyři, sedm nebo deset, nemluvě o pubertě.

Miluju svoje děti, aby nedošlo k mýlce. Ve středním věku je ta láska o to opravdovější, že už dětmi nejsou.

Když to říkám své ženě, tvrdí, že se jen tak kasám a že se určitě už těším na vnoučata.

Netěším. Vysvětluju ženě, že kdybych se těšil na další malé děti, tak si je pořídím "v balíčku" s mladou ženou. Jako to dělají jiní muži středního věku. Což je mimochodem jeden z největších omylů evoluce. Pud, který vyčerpané, zhuntované a opotřebované muže žene do náruče mladých žen plných síly. Možná je to důkaz, že Bůh opravdu není muž, jak říkají feministky, nýbrž škodolibá žena.

Říká se tomu "dát si druhé kolo". Ve skutečnosti je to lístek do pekla a předplatné do krematoria. V životě není nic jako "druhé kolo". Všechno se servíruje jen jednou. A kdo trvá na druhé porci, je hlupák, který nepochopil, že chytrý člověk nedělá stejnou chybu dvakrát.

4. Už nemusíte stále myslet na sex

Vědecké studie se v tomto ohledu poněkud rozcházejí. Na internetu koluje ničím nepodložená informace, že muži myslí na sex každých sedm vteřin.

Je to nesmysl, znamenalo by to osmtisíckrát za den, což je moc. Pravdě budou asi mnohem blíž studie, které tvrdí, že muži myslí na sex v průměru devatenáctkrát za den − ženy desetkrát, ale genderovými rozdíly se teď nerozptylujme.

Samozřejmě záleží na okolnostech. Když muž cestuje městskou hromadnou dopravou a do tramvaje přistoupí oddíl mladých plážových volejbalistek, je pod mnohem větším tlakem než v prázdném nočním autobusu.

Ale když jste muž ve středním věku, máte plné právo na mladé sportovkyně pohlédnout, pousmát se a nonšalantně − pochopitelně sami pro sebe − poznamenat: "Dámy prominou, ale mám teď rozečtený jeden docela zajímavý článek."

Nikdo se na vás nemůže zlobit.

5. Už nemusíte stále mít sex

Co se týče sexu, má v životě zhruba tři fáze. Nejdřív nemáte s KÝM. Pak nemáte KDE. A když máte s kým a kde, zjistíte (třeba proto, že se vám mezitím narodily děti a vy jste začali chodit do práce), že nemáte KDY.

Ve středním věku najednou všechny tyto překážky padnou. Máte s kým, kde i kdy. A zároveň nejste pod tlakem, že musíte "mít sex" vždycky, když je to možné.

Mají-li mladí manželé děti a podaří-li se jim děti umístit například k babičce, na tábor nebo kamkoli jinam, stane se najednou z původně příjemné volnočasové aktivity (katolíci prominou) svého druhu povinnost. Byť by si třeba ona radši četla knížku a on si hrál počítačové hry (nebo naopak).

Ve středním věku tenhle stres ustoupí.

"Miláčku, ty asi nemáš chuť?" ptáte se vy s laškovným úsměvem a zároveň trochu napjatě.

"Mám," odpovídá manželka, velmi nepřesvědčivě.

"Ano?" pronesete vy jakoby udiveně a nedůvěřivě.

"Jo," říká manželka, ještě méně přesvědčivě. A pak dodá: "Tobě se moc nechce?"

Zavrtíte hlavou, že je to nesmysl. "Mně se chce."

Manželka odpoví: "Mně taky!" a vy v tom slyšíte všechen smutek a neštěstí světa.

Takže opatrně, plni citu a empatie, zašeptáte: "Hele, a co kdybychom si otevřeli víno a pustili film?"

"No tak jo," vydechne žena.

Výhodou středního věku je to, že dospělí lidé najdou snadněji společnou řeč.

6. Už se nemusíte bát jezdit MHD

Znáte tu větu. Mladší, uvolněte místa starším. Nikoliv "mladí", ale mladší, a nikoliv "staří", nýbrž starší. Nikde není přesně určeno, o kolik mladší máte být, abyste museli někoho staršího pustit sednout, a jak staří musíte být, abyste mohli svoje místo nárokovat. Připočtěme k tomu, že takzvaní džentlmeni pouštějí sednout ženy a že starostliví lidé nabízejí místo těm, kteří zrovna nevypadají moc dobře, a máme zaděláno na slušné mezilidské konflikty.

Pro mnoho lidí je to peklo. Půl života se bojí, že někoho budou muset pustit sednout, a druhou půlku života se bojí, že někdo pustí sednout je. Protože "tak staří" zase nejsou, že ano.

Takže jediné životní období, kdy můžete jezdit MHD bez obav, je onen obávaný a proklínaný střední věk. Zůstáváte v klidu, ať sedíte, nebo stojíte. Tedy přesně do chvíle, kdy po pohledu na vás desetiletá holčička vyskočí ze sedačky a zbytečně hlasitým hlasem zvolá: "Pane, pojďte si sednout!" Ale to aspoň budete vědět, že váš střední věk oficiálně skončil.

7. Už se tolik nebojíte smrti

Existuje přihlouplé rčení o "kácení v našem lese", používané celkem často právě ve středním věku. Vyjadřuje údiv nad tím, že naši vrstevníci najednou umírají častěji než dřív. Ale nemyslím si, že by střední věk byl obdobím obav ze smrti. Ba naopak.

Přijdou mi komické takové ty řeči, co se vedou u piva nebo píšou na Facebooku, typu: "Šťastnou cestu, kamaráde, a dej si na nás tam nahoře v nebeském baru panáka!"

Zvlášť my muži často trpíme romantickou představou, že po smrti člověk hned zamíří do jakéhosi baru, kde se začne nalévat alkoholem.

Dobře, dejme tomu, že jeden panák po smrti je fajn. Možná i dva, tři… nebo klidně deset panáků. I kdyby po smrti bylo "něco", a ne "nic", a i kdyby se to "něco" odehrávalo v nebi, tak ta představa věčnosti je nesnesitelná. Kdo by chtěl prosedět věčnost v baru?

Muslimové mají slíbeno 72 panen. Dobře, ale na jak dlouho? Na týden? Na dva týdny? Na rok? Ale vy byste vydrželi věčnost s dvaasedmdesáti náladovými, pravděpodobně rozhádanými ženskými?

Nebo ty řeči, když umře nějaký muzikant. "On už určitě jamuje s Jimim Hendrixem." Ano, nepochybně, Jimi Hendrix už od roku 1970 nemá v nebi na práci nic jiného než si začít brnkat s každým, kdo znal tři akordy a hrál kamarádům u táboráku.

Tak co tedy bude? Pokud něco přece jen ano, nemůže to být nic tak hrozného. A strach ve středním věku střídá zvědavost. Ono je to koneckonců poslední velké dobrodružství, na které se můžeme těšit. A být pak jenom překvapení.

Připomíná mi to jednu hollywoodskou historku. Za hercem Bobem Hopem, který se dožil sta let, přišla už v pokročilém věku jeho žena. Řekla mu, že na slavném hřbitově Forest Lawn jsou dvě volná místa. Jedno s výhledem na krásné cypřiše a druhé na údolí. Zeptala se, kterému dává přednost.

Herec se zamyslel. A pak řekl: "Překvap mě."

To je ta moudrost přicházející s věkem. Nechme se překvapit.