Vládní krize ještě nekončí, ale to neznamená, že bychom z ní nemohli vyvozovat závěry, kterým se říkávalo poučení. Od jisté doby − od chvíle, kdy se po vpádu "bratrských vojsk" poučovala KSČ a s ní celá společnost − je slovo poučení bohužel vyloučeno z politického diskurzu; a tak se musíme uchýlit ke lsti a tvářit se, že v následujícím článku půjde o předčasnou povrchní analýzu, která se snaží o hodnocení následků a hlubších souvislostí krize z odstupu řekněme až veřejnoprávního…

To, co momentálně na domácí politické scéně prožíváme, je nejvíce krize důvěry. Nikoliv pouze krize důvěry v ministra financí, který různými způsoby zapracoval na tom, aby nevysvětlil některé souvislosti svých majetkových poměrů. Vládne nedůvěra zásadnější. Nedůvěra v systém, který se, a to nejenom vlivem prezidentových ústavně hraničních postupů, třese nejistotou. Znejisťování ze všech stran se stalo převažujícím nástrojem politiky, čímž zmizelo pole skutečného politického boje a možnost najít něco společného.

Spojující faktor má suplovat ústavní smlouva občanů o zřízení politického společenství. K ní se ale každý ze zúčastněných vztahuje účelově. Prezident, který si vykládá své pravomoci extenzivně, premiér, který ho v tom následuje metodou vytlačování koaličního partnera z vlády skrze odmítání jeho návrhů na doplnění kabinetu. Největší nedůvěra pak pramení z toho, že v českém ústavním systému neexistují dost rychlé procedury, které by umožnily samoregulační urovnání těchto výkladových sporů.

Právě z vědomí této prodlevy − víme, že Ústavní soud může ve sporu o výklad ústavy v exekutivních sporech rozhodnout až za několik měsíců − vychází i dnešní (ne)činnost aktérů politické krize. Otevřeně i skrytě se počítá s tím, že rozhodčí zápasu o moc a hlídač ústavního rámce je tak trochu mimo hru.

Každý sportovní fanoušek si dokáže představit, co přijde, když rozhodčí "mizí ze hry". Hra se rozpadá a postupně vzniká fanouškovská frustrace, vedoucí k hernímu zmaru. Všichni jsou najednou "ti správní rozhodčí", ale nikdo nemůže rozhodnout, a tak vzniká dojem nespravedlnosti, která je − jak jinak − vykonávána především na našem týmu. Chybění rozhodčího utužuje fanouškovské skupiny, společný prostor sportu mizí. Argumentuje se účelově pro tým (zásady se drž, když se nám to hodí), zatímco sportovní celek necháváme stranou.

Analogickou situaci zažíváme dnes v české politice, kterou faktické chybění rozhodčího přivedlo k rozvalu prostoru pro aktivní vykonávání politiky, ale i k vynalézání společného nepřítele. Jako by politické společenství mohl udržet jen někdo, kdo toto společenství ohrožuje. Zvnějšku jsou to pro většinovou společnost už dávno imigranti a také Evropská unie; uvnitř se tvrdě bojuje o to, zda oním společným nepřítelem je intelektuálská elita v Praze, nebo ústavně odjištěný prezident držící u moci ministra financí, který pracuje na své nedůvěryhodnosti. Boj o naplnění figury společného nepřítele vytváří mimoběžná klubová společenství, jež spolu neumí mluvit, ani když se baví o rozdílu mezi modrou a červenou, protože ji každý vidí jinak, a ještě k tomu odmítá uznat, že i druhá strana vidí barvy, ne pouhé barevné přeludy. Politický rozum ztratil oči a smysl pro politično, které se nevyjevuje; jednoduše proto, že mu i kvůli absenci rozhodčího chybí prostor střetu (ve smyslu "polemos").

Vládní či politická krize, o níž se dnes všude hovoří, má tedy hlubší dosah a zarývá se i do vrstev, kde se politično primárně rodí. Jde o základní "krizi politiky", nikoliv o krizi případkovou, jak to z řeči vypadá. Ohroženo je politično, jež stojí a padá se smyslem pro spravedlnost celku, který viditelně ztrácíme.

Faktická přítomnost rozhodčího toto posouvání politična do zapomnění jistě sama o sobě nevyřeší, může to být ale první vykročení k návratu do Země politiky, která je v České republice Zemí nikoho. Zemí, o jejíž nepolitické přivlastnění ve veřejném prostoru všichni bojujeme. S falešným nebezpečným pocitem, že "my" jsme Rychlé šípy a "oni" Bratrstvo kočičí pracky.