Ministryně školství Kateřina Valachová byla jistě energická a neohrožená kormidelnice, jenže seděla ve špatné lodi, měla chaotický plán cesty a navigátory, kteří koukají dozadu místo dopředu. Jela hodně rychle, na nebezpečí se neohlížela. Vystoupila. Loď má ale velkou setrvačnost, nikdo neřešil, kam dojede a kde a na co narazí. Rizika jsou veliká.

Pro Kateřinu Valachovou bylo nejdůležitější plnit volební program ČSSD. A to se jí dařilo skvěle. Otázka je, kdo a proč dělal ten program a jaké cíle sledoval. Šlo mu o děti, nebo systém? A bude to všechno spíš k užitku, nebo ke škodě? A na to se očividně neptala. A neptá se na to ani pan premiér, když říká, že "za dva roky na ministerstvu udělala víc než pět šest jejích předchůdců dohromady". Prosadila hodně zákonů, například povinný poslední ročník mateřské školy, který byl ve volebním programu ČSSD. Protlačila ho navzdory odborné analýze, kterou nechal udělat ještě její předchůdce Marcel Chládek. Ukázala, že ze čtyř zvažovaných možností, jak zajistit, aby děti přicházely do školy lépe připraveny, je tahle nejhorší. Problémy už začínají být zjevné.

Z hlediska ČSSD je zajímavé se podívat, co přinesla jejím typickým voličům, tedy nižší střední třídě. Lze to snadno shrnout − omezila jejich dětem přístup ke vzdělávání trojicí překážek: Povinné přijímací zkoušky na střední školy, povinná maturita z matematiky a především změna financování. To jsou nepochybně kroky, které všem žákům komplikují cestu vzdělávací soustavou. Vždyť dokonce jedním z deklarovaných cílů těchto opatření je, "aby nestudoval ten, kdo na to nemá".

Děti movitějších a motivovanějších rodičů to ovšem postihne málo, rodiče je nakonec ke kýžené maturitě protlačí. Ale co ti sociálně slabší, ti z rodin, kde se vzdělávání nepokládá za tak důležité? Ano, bývaly doby, kdy sociální demokraté zakládali dělnické akademie, aby dělníky povznesly k vyšší vzdělanosti. Teď, zdá se, jejich děti ženou do učilišť, nebo je dokonce ze vzdělávání úplně vyřazují.

Zájmy učitelů Valachová hájila s mnohem větším halasem než její předchůdci. Platy se jim zvýšily. Jenže ve výsledku méně než všem ostatním státním zaměstnancům od hasičů přes policisty až po úředníky. A poměr platu učitele k průměrnému platu jiného vysokoškolsky vzdělaného člověka se opět zhoršil.

Na konci jejího působení se učitelům nežije líp, nemají lepší pocit ze své práce, nemají více autonomie ani lepší výhled do budoucnosti. Pocit nedůvěry a podezírání ze strany státu jen zesílil. Kvalitnější uchazeči o studium na VŠ jen málokdy jdou studovat na učitele a důvod "Tak jak dnes práce učitele vypadá, není to, co by se mi líbilo" uvádějí třikrát častěji než třeba nízké platy.

Máš problémy? Hledej si jinou školu

Nejnebezpečnějším krokem Valachové je změna financování. Zjednodušeně: ze současného vcelku přehledného financování na žáka máme od roku 2018 přejít na financování na třídu. Výsledkem bude nepředvídatelný nárůst výdajů, aniž by bylo jakkoliv zajištěno, že to povede ke zvýšení kvality vzdělávání. Vypadá to, že jde spíše o školství, ne o vzdělávání. Důvodová zpráva k zákonu uvádí nárůst výdajů každoročně o 2,5 až 5 miliard. Takže o kolik vlastně nevíme. A když dáme miliardy na tohle, z čeho budeme přidávat učitelům?

Druhý důsledek − vytlačujeme ze vzdělávání problematické děti. Všude ve světě hledají cesty, jak podpořit ty, kdo mají na základní, ale hlavně na střední škole problémy. Vědí, že se to vyplatí. Z těch odmítnutých a neúspěšných budou totiž nespokojení, zklamaní, nezaměstnaní; voliči autoritářských stran, nositelé patologických jevů.

Dosavadní systém, kdy škola dostávala s každým žákem peníze, vedl k tomu, že se školy zdráhaly problematické děti vyhodit. Ale teď se jich rády zbaví, je s nimi přece práce navíc. Doslova šokující je, že to je vlastně záměr. "Školy v zájmu získání žáků (a tedy prostředků státního rozpočtu) i žáky s velmi malou pravděpodobností úspěšnosti ,drží' ve vzdělávání co nejdéle," praví se v důvodové zprávě. Co s nimi ale bude, to už nikdo neřeší. Jde přece o systém, ne o děti.

A za třetí, systém financování na žáka vytvářel mezi školami alespoň nějaký konkurenční tlak na zvyšování kvality. Škola, která měla málo žáků, měla i málo peněz. Teď je to ovšem jedno: "Nehlásí se k nám žáci, no a co, alespoň se nám v malých třídách bude líp učit." Jde přece o systém, ne o děti.

Ani u dalších kroků se nezkoumala možná rizika a škody. Hlavně plnit program. Špatně připravená inkluze polarizovala společnost, učitele, rodiče, ba i média. Snadno se může stát, že výsledkem namísto větší koheze bude naopak větší rozdělení společnosti. Nejdůležitější by bylo posoudit působení Valachové z hlediska dětí. Budou děti lépe připraveny na život v polovině 21. století? Takto ovšem program ČSSD postaven nebyl a na ministerstvu školství se takto ani neuvažuje.

A co ministryně Valachová neřešila? Uvedu jen dvě věci. Stále klesající motivaci žáků a zájem o školu ukazují mezinárodní výzkumy PISA a TIMMS už od roku 1995. A vůbec nejhorší je orientace na minulost. Ve studii Světového ekonomického fóra Nové vize pro vzdělávání se mluví o kreativitě, komunikaci, zvídavosti, iniciativě, adaptabilitě atd. A co my? Stále více testujeme znalosti. A ministerstvo prohlašuje, že chystá "návrat k učivu". Místo pohledu vpřed - návrat.