Němečtí sociální demokraté se počátkem roku odhodlali přiznat, že s dosavadním předsedou Sigmarem Gabrielem nemají šanci v zářijových volbách do Bundestagu vyhrát a nejspíše ani vyhnout se debaklu. S přiznáním přišla odvaha zkusit něco nečekaného v podobě sázky na návrat Martina Schulze z evropské do domácí německé politiky. Nová tvář, zvučný hlas a energický projev zafungovaly a SPD jako by polil živou vodou. V průzkumech se začala přibližovat křesťanským demokratům a do strany se začaly hlásit tisíce nových členů.

Radost se začala vytrácet po sérii zemských voleb, které letos při všech regionálních ohledech slouží jako obdoba primárek v USA, a to tím spíše, že dva hlavní volební lídři se v nich osobně intenzivně angažovali. Toto srovnání, zvláště po volební porážce SPD minulou neděli v Severním Porýní-Vestfálsku, kde měli sociální demokraté vládnutí po léta takřka předplacené, vypustilo hodně páry z rozjeté Schulzovy lokomotivy. Už při předchozích volbách ve Šlesvicku-Holštýnsku se dalo vysledovat, že zájem médií o jeho řečnické výkony opadá. Ukázalo se, že se v mnohém opakuje a především že nedokáže své hlavní heslo "sociální spravedlnost", které zpočátku oslovovalo voliče frustrované nejistotou a střídáním "minijobs", naplnit konkrétnějšími návrhy.

Tuto vadu mohl napravit volební program, který má schválit červnový sjezd SPD a jehož návrh se objevil tento týden. Takřka sedmdesátistránkový dokument je sice obsáhlý − i když ten před čtyřmi lety byl ještě objemnější, ale moc konkrétních nápadů nepřináší.

Vyčíst se dá úmysl rozšířit pečovatelskou roli státu. Tam, kde v roce 2013 strana pod vedením Sigmara Gabriela chválila přínos podnikavosti a podnikání, tam se letos více mluví o zřizování "inovačních agentur", vyšších výdajích na školství včetně celoživotního vzdělávání a na vědu a výzkum. To vše nepochybně zní sociálnědemokraticky, ale vždy jde jen o rozvíjení, rozšiřování toho, co již existuje, nic, co by mobilizovalo voliče.

Navíc je patrný pokus oslovit nostalgiky vzpomínající na éru Willyho Brandta s jeho politikou uvolnění napětí mezi soupeřícími bloky. Ale volání po odzbrojení naráží na realitu dnešní ruské asertivní politiky za vlády Vladimira Putina, kterou ztělesňuje anexe Krymu. Ve srovnání s takovými nápady už v průzkumech pokles SPD na úroveň před příchodem Martina Schulze tolik nepřekvapuje. Ukazuje se, že samotná výměna vývěsního štítu sice dokáže připoutat pozornost, ale natěšení zákazníci nesmějí po vstupu do firmy zjistit, že nabídka nedoznala změny.

Pokud lídr sociálních demokratů nepřijde s něčím novým − nejen rétoricky, ale i obsahově přitažlivějším − může se kancléřka Merkelová na jeho řeči o velké koalici, tentokrát v čele s SPD, dívat shovívavě. Tím spíše, když z průzkumů vyplývá, že se jí daří oslovovat nejen voliče, kteří se od křesťanských demokratů dříve odvraceli, ale i nevoliče, kteří si mezi stranami nedokázali vybrat. Kancléřčině straně pomohl i obrat, kdy se výslovně nedistancovala od vstřícné politiky vůči uprchlíkům, ale fakticky opakovaně zpřísnila podmínky přijetí imigrantů a posuzování žádostí o azyl.

Tyto posuny jsou patrné i na stagnaci protestně euroskeptické Alternativy pro Německo, která ještě loni mohla přemýšlet, že se po září 2017 stane třetí nejsilnější politickou formací. Opakované vnitřní i osobně motivované spory AfD oslabily tak, že za úspěch bude nakonec považovat, když se jí podaří překročit pětiprocentní volební práh. Oživení liberálů z FDP, kteří před čtyřmi lety vypadli z Bundestagu, napovídá, že ve Spolkovém sněmu možná bude šest až sedm stran. Přičemž se můžeme dočkat i renesance vládní koalice křesťanských a svobodných demokratů.

Schulz dostal životní příležitost. Poté co mu nevyšel plán prosadit se při volbách do Evropského parlamentu prostřednictvím nápadu se "spitzenkandidáty" do čela Evropské komise (protože socialisty v nich předstihli jejich lidovečtí kolegové, takže v Bruselu dnes úřaduje Juncker), otevřela se mu možnost dostat se do kancléřského úřadu. Šance odpovídající jeho ctižádostivosti. Ale Schulz, podobně jako mnozí před ním, nyní zjišťuje, jak velký rozdíl je mezi možností a skutečností.