Když policie zatkla jednu z celebrit českého fotbalu a jeho funkcionářského šéfa Miroslava Peltu, mnozí se divili, že vůbec kdy mohl funkci předsedy fotbalového svazu vykonávat. Minimálně od doby zveřejnění odposlechů s Ivanem Horníkem a následného skandálu to chápou zřejmě pouze ti, kteří žijí ve fotbalové sociální bublině.

Jenže mohli bychom se zamyslet nad tím, zda tento příklad ilustruje pouze české fotbalové dění, anebo mnohem méně známí lidé rozdělují státní prostředky identickým způsobem jako ten, koho v současnosti obvinila česká policie. Jinými slovy, domnívá se čtenář, že pan Pelta je výjimečným případem a jeho chování natolik vybočuje z české praxe, že již nebylo možné to tolerovat? Pohlédl někdo na rozdělování státních peněz ve zcela jiných sférách – třeba ve vědě? Je opravdu zaručeno, že pokud se do ní nalijí další miliardy, pak o ně mohou všichni výzkumníci žádat se svými projekty? Nebo mohou žádat pouze někteří a jiným je maximálně dovoleno se přidat. Neexistuje, vědecky řečeno, signifikantní vztah mezi složením komisí rozdělujících prostředky a jejich následnou distribucí?

Bezpochyby je obtížné vymyslet a zavést objektivní kritéria úspěšnosti vědecké práce a posléze je i realizovat v praxi. Na základě svých zkušeností se však domnívám, že by systému pomohlo, pokud by o prostředky určené na vědu nežádaly jednotlivé týmy s určením ke konkrétnímu projektu, ale jednotliví experti, kteří by svým vědeckým životopisem garantovali, že prostředky vynaložené do jejich vlastního výzkumu ponesou ovoce. Změnou oproti současnému systému by bylo, že není tak jednoduché pomíjet konkrétní vědce s vynikajícími výsledky a životopisy, jako vyčíst určitému projektu jeho slabiny a odsunout ho na vedlejší kolej. Snad by také ubylo projektů, na něž stát vydá miliony korun, aby po několika letech vyšel vědecký výsledek, rozuměj tedy článek, zcela marginálního významu v mezinárodním časopisu s minimální čteností. Stát by tím dokonce mohl docela přesně regulovat, kolik prostředků chce vydat na základní a aplikovaný výzkum, což je dlouhodobě diskutované téma v českém prostředí.

S jistou odvahou je tedy možné parafrázovat českého klasika: „Tak nám zavřeli pana Peltu!“ „A kterej von to je? Já znám tři, jeden ze Smíchova, jeden z Vinohrad a toho třetího z Holešovic.“