Helmut Kohl, jenž v pátek zemřel, byl velikánem i čistě po své fyzické stránce. Sám jsem to jako reportér zažil v druhé polovině 90. let, když jsem se vydal na reportáž do východního Německa, na nějž se z Česka valila povodňová vlna. Situace byla – po emoční stránce – zvlášť dramatická v jedné vesnici u Frankfurtu nad Odrou. Tu se na nebi objevil vrtulník. Přistál na nedalekém poli. Z něj vystoupil kancléř. Byl o hlavu vyšší než příslušníci jeho ochranky. 

Přišel, mluvil s lidmi, i s námi novináři. Ze svých dvoumetrových výšin působil uvolněným a uklidňujícím dojmem, o což mu asi také především šlo. Nevyhrnul si ovšem rukávy a nezačal taky jako ostatní ládovat pytle štěrkem, neboť asi věděl, že by to možná i vzhledem k jeho známé nemotornosti vypadalo jako laciné gesto. Když asi po hodině odletěl, bylo cítit, že strach z velké vody sice v lidech zůstal, ale zoufalství jim jaksi vymizelo z tváří.

Zde, na východě sjednoceného Německa, Kohl nebyl v těch letech přitom bůhvíjak oblíbený. Obyvatelům NDR brzy po pádu Berlínské zdi památně slíbil, že jejich "kraj bude vzkvétat", jenže opak byl pravdou. Miliony nezaměstnaných, politická radikalizace levicovým směrem (pamatujete ještě na Gregora Gysiho, bývalého agenta komunistické tajné policie Stasi a pak hlavního křiklouna mezi davy protikohlovských nespokojenců?), obrovské infrastrukturní projekty, leč vyprázdněná města. Všichni se stěhovali za prací na Západ, kde se vyplácely vyšší mzdy. V Drážďanech neonacisté na ulici zamordovali afrického studenta. Vypadalo to, že Kohl byl se svým důrazem na rychlé sjednocení Německa odvážný, ale krátkozraký. Že nezvládl, co sám prosadil. Ba že v této části Německa tu a tam ožívají některé temné přízraky z minulosti.

Jeho odpovědí byl ten klid, jaký dával najevo, když vystoupil z vrtulníku. Věděl, že věci se hned nezařídí samy od sebe, proto východní Němce nabádal k trpělivosti, aniž by jejich trable bagatelizoval - ať už šlo o to, že jejich obce bankrotovaly, nebo že se na ně valila voda.

Jeho protivníci mu sice vždy vytýkali, a to nejen v případě potíží po sjednocení, že chce vše jen "vysedět", tedy prostě problémy neřešit v naději, že lidi prostě sami přestanou remcat. Byla to ale vlastně pravda. On věděl, že nezaručí, aby se úplně přestali bát budoucnosti. Ale chtěl, aby se neutápěli v zoufalství. Dnes, mnoho let poté, lze jen říct, že Kohl hájil správný přístup, když trpělivě odmítal všechny návrhy na nějaké opětovné vyčlenění německého východu a podobně.

Je to kvalita, která v dnešní době schází. Lidé bohužel chtějí po politicích rychlá, populistická, v konečném důsledku sebeničivá, s přihlédnutím k výše řečenému by se dalo říct gysiovská řešení. I když, alespoň pokud jde o Německo, nynější kancléřka Angela Merkelová je na evropské scéně dost vzácnou žačkou kohlovského odkazu. Asi i proto je politicky tak silná.