V klasickém ekonomickém pojetí bylo rolí pivovarů prodávat pivo. Nyní začínáme chápat, že rolí pivovarů je i starat se o pivní kulturu. Vždyť v zemi bez pivní kultury by neprodali ani žejdlík. A kdo chce pivní kulturu využívat (prodejem piva), musí se o ni také starat. Jenže zde narážíme na jednu z nejstarších ekonomických úvah, pocházející již z pera Aristotelova − prokletí obecných pastvin, tragedy of the commons. Když pastevci vyháněli dobytek na obecní pastviny, které nikomu nepatří, měli tendenci pastviny zneužívat, nechávali je spásat bezohledně, příliš je zatěžovali, nenechali trávu odpočinout ani pořádně dorůst, protože když nespasou oni, spase jiný.

Zároveň se o pole, které je v nekonkrétním erárním vlastnictví, nikdo z pastevců pořádně nestaral. Hlavní proud ekonomie z tohoto příkladu klasicky vyvozoval argument pro soukromé vlastnictví. Pole privatizovat jde, ale pivní kultura, ekonomické prostředí, důvěra, etika − ty zůstanou obecnými, erárními vždy. Co tedy dělat v situaci definičního eráru (věci, které musí být ze své podstaty erárními), o nějž se nechce nikdo starat, ale každý na něm vydělává, každý jej dojí?