V českém maloobchodu působí především velké zahraniční maloobchodní řetězce a zde určitá diskriminace českých potravin mnohdy patrná je. Tyto společnosti jsou především velmi tvrdými podnikateli, kterým jde v prvé řadě o zisk, takže vyjednávání o zařazení výrobků do sortimentu jsou často tvrdá a složitá.

Nejdůležitějším nástrojem tu je "cenový marketing" a je potřeba říci, že velmi značný podíl zejména základních potravin se tudíž prodává v cenových akcích. Ne každý dodavatel potravin dokáže těmto požadavkům čelit. Výsledkem pak je i to, že se na trh dostávají levnější potraviny z dovozu, a to často v nižší kvalitě, než v jaké jsou prodávány v zemích svého původu.

Nižší kvalita neznamená, že by takovéto výrobky nebyly bezpečné, ale že mají obvykle nižší podíl obsahových složek − například nižší podíl masa v případě masných výrobků − nebo nahrazenu určitou složku, třeba mléčný tuk cenově levnější nemléčnou surovinou v případě výrobků z mléka. Celá řada zahraničních sítí se podbízí emotivně laděnými slogany typu "Milujeme Česko", "To nejlepší z naší země"…, ale když se v těchto obchodních řetězcích podíváte na podíl českého zboží, zjistíte velmi často, že nebývá vždy dominantní, spíše naopak.

českým potravinářům vadí vysoké ceny v řetězcích
Právní úprava na české úrovni, ale ani na té unijní, jasné řešení různých kvalit potravin určených pro Východ či Západ neřeší.

Na rozdíl od zemí na západ od nás není český spotřebitel navíc vždy tak loajální k domácím výrobkům a běžně podléhá právě cenovým zvýhodněním. Zeptáte-li se v průzkumu českých spotřebitelů, zda upřednostní ve výběru kvalitu před cenou, většinou řeknou ano, ale budete-li pozorovat jejich nákupní chování právě v supermarketu, rychle se přesvědčíte, že spíše vítězí nižší cena. Jeden příklad z mlékárenské praxe: v loňském roce představoval podíl dovozu na domácí spotřebě mléčných výrobků 45,6 procenta. Podíváme-li se na jednotlivé mléčné výrobky, tak například másla jsme z dovozu spotřebovali 52,8 procenta, sýrů a tvarohů 51 procent a fermentovaných nápojů 29,7 procenta. To je skutečně hodně, přitom právě tyto produkty české mlékárenství vyrábí v daleko vyšší kvalitě, než je ta, která se na náš trh dostává ze zahraničí. Tuzemské výrobky se však často nedostanou do velkých obchodních sítí právě kvůli nerovnému postavení českého dodavatele při vyjednávání s nimi, ale i kvůli určitému protekcionismu zahraničních řetězců ve prospěch dodavatelů ze zemí, kde mají tyto společnosti své mateřské základny.

Může s tím něco dělat stát? Osobně si myslím, že jakákoliv regulace trhu může být spíše kontraproduktivní. Žijeme koneckonců v tržním hospodářství, které jsme si v minulosti vždy přáli, měla by tu být volná soutěž všech účastníků trhu a rozhodovat by měl především spotřebitel. Ten náš by měl být loajálnější, věřit vysoké kvalitě českých potravin, kupovat je, respektive požadovat je od svého obchodníka.

Něco se ale přece jen udělat dá. Stát by měl určitě daleko pečlivěji kontrolovat, co se do Česka dováží, zda nejsme poškozováni již zmíněnou nižší kvalitou dovážených potravin, zda jsou výrobky také správně označované a deklarace na obalech neklamou spotřebitele. Příkladem mohou být alternativní produkty, které jsou označovány jako mléčné, a přitom jsou vyrobeny z jiných než mléčných surovin.