Kapitalismus nemá pevně daný automaticky se stabilizující stav rovnováhy. Centrální banky jsou zde proto, aby tento systém v jeho krátkodobých cyklických výkyvech stabilizovaly. Těmito větami bývalý guvernér ČNB Miroslav Singer vysvětloval, že uvolňování měnové politiky v posledních letech nebylo zbytečné, naopak by bylo škodlivé ekonomiku škrtit.

Singer tehdy hájil především umělé oslabování koruny, kterým zvedání měnových stavidel vyvrcholilo. Éra intervencí už je sice u konce, ale centrální banka stále hospodářství dopuje nulovými sazbami. Přitom dění v ekonomice ukazuje, že tím situaci spíš komplikuje.

Ruce, které prostě nejsou

Nejkřiklavější anomálii vidíme na trhu práce. Zprávy o dalším a dalším poklesu nezaměstnanosti a překonávání historických rekordů jsou už každoměsíční rutinou. Ani to, že podíl lidí bez práce je nejnižší v Evropě, už nikoho nepřekvapí. I celosvětově Česko v tomto ohledu div nesahá po primátu a dotahuje se na ekonomicky i společensky velmi specifické Japonsko.

Tomu odpovídá i zkušenost z praxe. Personalisté nemohou najít vhodné pracovníky a už je skoro jedno, zda potřebují kvalifikované nebo nekvalifikované. Obava z možného ohrožení výroby vede i k tomu, že firmy nepropouštějí ani tehdy, když pro své lidi nemají práci. A nejde jen o to, že by si podniky hlídaly své klíčové pracovníky, což by měla být takřka automatická reakce každého podnikatele, který myslí na budoucnost. Prostě "přijít o flek" je teď takřka umění.

Trh práce tak ještě víc zadrhává. Situace je tak pravým opakem krizové deprese, kdy se podniky bály nabírat nové zaměstnance, i když pro ně práci měly, a raději přetěžovaly ty stávající.

Když dnes výrobní podniky potřebují expandovat, upínají se jako k záchraně k pracovní síle ze zahraničí, typicky z Ukrajiny, případně z několika málo zemí Evropské unie, v nichž je mzdová hladina ještě nižší než u nás. Jsou ochotny sáhnout i dál na východ. Taková praxe ale nemůže být hlavním zdrojem růstu, ani kdyby byl v tomto ohledu stát k potřebám průmyslu ještě vstřícnější, než je nyní.

A spoléhat na to, že se výkonné ruce najdou ve větším počtu mezi zbytkem nezaměstnaných, je iluze. "Armáda nezaměstnaných" se z 630 tisíc v lednu 2014 smrskla ani ne na polovinu. Počet "dosažitelných uchazečů o práci" jen o 90 tisíc přesahuje počet volných míst, přičemž nemusíme mít velké iluze o tom, že by podniky úřadům práce hlásily všechny pracovní příležitosti.

Z nezaměstnaných je nezanedbatelná část v předdůchodovém věku. Když jim současná situace dá šanci znovu se zapojit do práce, tím lépe, ale velký přísun pracovních sil si od toho slibovat nemůžeme. Kdo nyní potřebuje sehnat lidi, musí si je z větší části přetáhnout od konkurence. Nářky, že kvůli chybějícím zaměstnancům se nedaří naplnit ani už nasmlouvané zakázky, jsou čím dál častější, stejně tak lamentace nad nemožností vyhovět vyšším objednávkám. Si­tuace je ještě vyhrocenější než v roce 2007. Rezervoár pracovních sil je vyčerpán.

Proč ještě držet nohu na plynu

Čerstvé údaje statistického úřadu po letech opět udělaly hvězdu zpravodajství z másla. To je nyní rekordně drahé, prudce roste cena řady dalších mléčných výrobků i potravin jako celku. Souhrnná inflace ale příliš neutíká od inflačního cíle, což nejspíš část centrálních bankéřů povede ke snaze zvýšení sazeb opět odložit a spolehnout se jen na protiinflační efekt silnější koruny.

Ovšem tlaků v ekonomice ukazujících na její přehřátí je víc. Vedle trhu práce je to rostoucí využití výrobních kapacit, levné peníze také přifukují různé bubliny, z nichž nejvýznamnější je ta realitní. Ta sice ČNB dělá starosti, ale snaží se nasadit jinou medicínu − čím dál přísnější regulaci hypoték.

Zdražení peněz, první po více než devíti letech, by přitom bylo přirozenější cestou. K posunu sazeb nahoru může ČNB přistoupit už za tři týdny. Samotný úrokový posun o 0,2 procenta situaci podniků snažících se investovat zásadně nezhorší, ale bude krokem k normálu. Je čas situaci opět stabilizovat. Přesně, jak Miroslav Singer, příznivec aktivního konání centrální banky, tak horlivě doporučoval.