Současný šéf ČNB Jiří Rusnok není žádný extremista. Určitě netouží po ničem víc než po klidných časech, kdy bude moct měnovou politiku jemně ladit nepatrnými změnami úrokových sazeb, a po tom, aby k hrubým nouzovým nástrojům typu intervence nikdy nemusel sáhnout. Doba, tedy silně rostoucí ekonomika, mu v tomto ohledu přeje. Jenže z eurozóny stále vane protivítr, který i s ČNB docela cloumá. 

Malým krůčkem k normálu bylo premiérové zvýšení základní úrokové sazby, pro které guvernér Rusnok i dalších jeho pět kolegů z bankovní rady ve čtvrtek zvedlo ruku. Na první pohled jde o přelomovou událost. Naposledy Česku centrální banka zvyšovala úroky v únoru 2008 a od té doby mířily jen dolů nebo dlouhé roky stagnovaly. Takže mnozí třicátníci a třicátnice, kteří už zdaleka nejsou na juniorních pozicích a na finančních trzích mají na starosti velké sumy, vlastně nikdy na vlastní kůži nezažili, co to znamená, když peníze zdražují. Nyní to v omezené míře přichází.

Zádrhel ukazující, jak je ČNB závislá na okolí, je v tom, že čtvrteční zvýšení o pouhé dvě desetinky procentního bodu bude nejspíš na delší dobu poslední. Tedy v prognóze najdeme náznaky toho, že je ještě jedno zvýšení sazeb v dohledné době možné, a podobně lze interpretovat i jednomyslnost bankovní rady (umožněnou zřejmě i nepřítomností viceguvernéra Hampla), ale experti měnové sekce, podle které se v ČNB téměř vše točí, spíše ukazují až na druhou polovinu příštího roku.