Když jsem se předevčírem přes Londýn vracel ze svatby kamarádky v Cornwallu, nemohl mě na přeplněném letišti neza­ujmout veliký palcový nadpis na titulní stránce jednoho z hlavních britských deníků. Hlásal trpké pohoršení nad tím, že se britským turistům zkomplikoval přechod jejich vlastních hranic. Což docela výstižně dokumentuje, jak je celá Veliká Británie rok po hlasování překvapena tím, že brexit − jehož hlavním smyslem bylo zkomplikovat volný pohyb obyvatel − zkomplikoval volný pohyb obyvatel.

Nositelé kdysi luxusních cestovních pasů Spojeného království budou muset na rozdíl od ostatních Evropanů nejen stát delší fronty a používat komplikovanější, neschengenské terminály (na to jsou ovšem zvyklí), ale budou se muset nově registrovat, zaplatit symbolický poplatek, odpovídat na četnější otázky ještě všetečnějších celníků a čelit řadě jiných nástrah, které vás na letišti mohou potkat. Můj britský kamarád měl plný rukáv historek, co všechno na něj při průchodu letištěm s britským pasem bude čekat a že mu to potrvá dvakrát déle než dříve. Povídal mi o tom, že celý brexit možná dopadne tak (doufá!), že si (movitější a mobilnější) budou moct koupit "evropský pas" (nebo občanství?), a začal spekulovat nad horentními sumami, které by se za takový "evropský pas" Britovi v budoucnu vyplatilo zaplatit. Chápu, že argumentace typu "jeden pán mi po přednášce povídal" je úsměvná, berte ji tedy prosím jen jako dokreslení obrázku, kde postačí.

Fronty na letištích a hranicích − to je ale na brexitu to nejmenší. Na "banálním" příkladu hranic je však hezky vidět řada do nebe volajících paradoxů: kdo chtěl méně byrokracie, má jí teď mnohem víc. Na podobné opruzy, které jsou jinak v naší západní civilizaci ve 21. století skutečnou zbytečností, se mohou těšit i podnikatelé a podnikatelky, které s Británií (nebo přes ni) obchodují. S tím rozdílem, že kolem toho bude mnohem složitější byrokracie.

Spojené království čeká něco nepředstavitelného − během dvou let musí ze svých zákonů odpárat veškerou evropskou judikaturu, kterou je za několik generací prorostlé jak krkovička. Kolik práce by nám dalo obnovit náš zákoník, kdyby se kupříkladu "nepočítaly" zákony napsané po roce 1989, jako kdyby "zmizely"? Už i skeptici přiznávají nutnost přechodného období, ve kterém bude Británie platit a podřizovat se rozhodnutí jiných Evropanů, aniž by se na nich mohla podílet. Tím mimo jiné přiznávají, že se to stihnout nedá a že nevěděli, co slibovali, když tvrdili, že mají elegantní a jednoduchý plán.

Tak trochu to v jejich projektu vypadalo podobně naivně, jako u velkohubého Trumpa, který sliboval postavit proti Mexičanům zeď, kterou si zaplatí Mexičané sami. Paralelně v představách zastánců brexitu: Postavíme mezi námi a Evropou zeď, nás to nic stát nebude, protože za ni donutím zaplatit zbytek Evropy.

A ještě větší cenu, která se nedá penězi vyčíslit, tato krásná země zaplatí: na několik let se zavrtá jen do sebe. Následující roky nebude mít Británie moc volných rukou a mozků na řešení čehokoli jiného − s výjimkou nejurgentnějších záležitostí − než brexitu. Země, která se kdysi starala (ať lépe či hůře) o obrovskou část světa, má nyní plné ruce práce postarat se sama o sebe − a přitom zatím vůbec není jasné, zda se jí i toto povede. Představa, že se Spojené království ocitne v právním vakuu, musí být pro britského konzervativce hororová. Nejenže touto (zjevně zbytečnou) změnou zaměstná sebe, zaměstná tím i všechny ostatní země EU a zbytku světa. Navíc nový Pax Americana, který vypadal hezky za Obamy, za Trumpa tak krásně nevypadá. Británie se ocitla mezi EU, kterou nechce, a USA, které nechce též. Navíc bude celý národ jistě čelit národoveckým kampaním, kde bude muset dokola poslouchat, jak je Británie (nej)lepší a (nej)vyvolenější ze zbytku Evropy, světa a jak si musí jít vlastní cestou a tak dále. Good luck!

Přitom tolik starostí pro nic. Z brexitu žádnou konkrétní výhodu naprosto drtivá část Britů nikdy nepozná. Zato rizik, byrokracie, trapností plný pytel. God save (at least) the Queen!