Zpráv, že prezidentství Donalda Trumpa se nevyvíjí podle jeho původních představ, je více než dost. Ale o tom, jak je to s plány, které s ním mohli mít ještě třeba loni v Moskvě, toho víme pohříchu málo.

Ve Spojených státech se vyšetřuje podezření, že ruské tajné služby se nejrůznějšími způsoby nynějšímu prezidentovi snažily dopomoci k výhře. Potom by ale pro ně současný stav, který by v takovém případě sotva odpovídal původním předpokladům, musel být čirým zklamáním. Tak přímočará rovnice však v reálném světě platívá málokdy. A navíc by v tomto případě ruské zpravodajské služby musely být mnohem mazanější než všichni analytici, pro něž po většinu loňska byla hlavním favoritem prezidentských voleb kandidátka demokratů Hillary Clintonová. Vyhlídka, že se do Bílého domu prodere Donald Trump, se všeobecně pokládala za mizivou.

A co když byl původní záměr dědiců KGB trochu jiný, řekněme promyšlenější? Co když hlavně chtěli vyvést z míry prezidentskou kandidátku a bývalou ministryni zahraničí, která hlásala, že s Moskvou po zkušenostech z Ukrajiny a Sýrie je nutno jednat tvrdě? Co tak prostě zkusit trochu otupit její ostrost?

Volby ve Spojených státech by šlo asi zfalšovat hodně těžko, ale osvědčenou zpravodajskou praktikou je vnést do cílové skupiny zmatek, nejistotu a dostat ji tak do defenzivy. Tomu by odpovídalo nabourání do e-mailové pošty štábu Demokratické strany i kompromitující materiály na favoritku nabízené v Trumpově nejbližším okolí, což jsou přinejmenším dvě dosti spolehlivě prokázané okolnosti.

Moskva jakékoli ovlivňování popírá, což patří v tomto oboru k profesionální rutině. Ale když už si Ruská federace vydržuje v zahraničí rozsáhlou zpravodajskou službu − stačí porovnat například počty ruských diplomatů v Praze třeba s americkými, britskými, německými či francouzskými protějšky −, tak od ní žádá také výsledky a svazek s nápisem Prezidentské volby ve Spojených státech nutně patří k prvořadým prioritám. Pokud by ruská zpravodajská služba přihlížela volební kampani v zemi, která je klíčovým protihráčem, se založenýma rukama, nezasloužila by si nejen svou výplatu, ale ani péči, kterou jí věnuje vláda, v níž je dost lidí, kteří mají s tímto oborem osobní zkušenost.

Vojenští stratégové rádi zdůrazňují, že kvalita nachystaných plánů se ukáže až po začátku bitvy. Neboli že sebelépe připravené i provedené tahy jsou na nic, pokud se nesloží v očekávaný výsledek. Když tuto poučku uplatníme na loňské americké prezidentské volby, objeví se obratně provedené a leckdy prokazatelně účinné tahy, ale z hlediska cíle katastrofální výsledek.

Hillary Clintonovou se podařilo citelně oslabit, opakovaně se musela zabývat sama sebou či vysvětlováním, proč její štáb, který by se měl později stát jejím prezidentským, není dost zabezpečen proti vnějším zásahům. To vypadalo slibně. Pokud by vstoupila do Bílého domu, byla by v kramflecích slabší, než by chtěla.

Jenže místo bývalé první dámy se tam nastěhoval Donald Trump, o kterém i menším profesionálům, než jsou v ruské zpravodajské službě, nedalo práci zjistit dvě důležité věci: zaprvé, že nemá s výkonem politiky − konkrétně s vyjednáváním v Kongresu − žádné osobní zkušenosti, a zadruhé, že sice zastává silné názory, ale bývá v nich mírně řečeno vrtkavý, no zkrátka kombinace neprofesionality a nepředvídatelnosti.

Když k tomu připočteme bumerangový efekt, který dohady kolem voleb přinesly, zpětně nahlíženo, nevypadá dnešní stav tak překvapivě. Prošetřování ruských vlivů ve volební kampani vedlo k málokdy vídanému hlasování v Kongresu, ve kterém senátoři republikánů i demokratů svorně vytyčili prezidentovi Trumpovi vůči Rusku nepříjemně striktní mantinely. Nejenže schválili přísné sankce, ale dokonce je nastavili tak, že pokud by s nimi chtěl Trump něco podniknout, musel by do Kapitolu s prosíkem. A tak je možné, že jsou ruští zpravodajci dnes poněkud zaskočeni, protože dosáhli mnohem více, než o co vůbec stáli.