Začátkem srpna si svět od roku 1945 pravidelně připomíná výročí prvního a zatím i posledního bojového použití jaderných bomb v Hirošimě a Nagasaki. Letos toto přemítání o největším nebezpečí, které si člověk sám na sebe stvořil, zpestřili veřejnou výměnou názorů o tom, kdo na koho a jak udeří, americký prezident Donald Trump a severokorejský vůdce Kim Čong-un. Možná to právě ve dnech onoho výročí může vypadat jakou rouhání, ale vzhledem k tomu, jak dramaticky se proměňuje geopolitická situace ve světě, je třeba se o roli jaderných zbraní, které už 70 let fungují hlavně jako odstrašení protivníka, znovu začít bavit.

Kim a jeho atomové dítě: Zatím vše zůstává v rovině rétorických šarvátek, ale co když zaútočí

Japonci, historicky první jaderné oběti a nyní i jedni z prvních na mušce případných Kimových raket, si stále silněji pohrávají s myšlenkou, že by jejich země měla mít útočné zbraně. Zatím jim to zapovídá ústava, nadiktovaná po roce 1945 Američany. Jejich ochranný deštník nad Japonskem se s příchodem Donalda Trumpa do Bílého domu ale povážlivě zakýval.

Japonci čas od času myšlenku na jaderné zbraně opráší, jako třeba nyní bývalý ministr obrany Šigeru Išiba. Podle něho je země díky jaderným elektrárnám virtuální jadernou mocností, která by jaderné zbraně mohla vyrobit poměrně rychle. Stačí jen mít politickou vůli. Išibu přitom nedávný průzkum favorizoval na post premiéra místo Šinzóa Abeho.

Z jiného úhlu se − a také kvůli Trumpovi − na jaderné zbraně začali dívat Evropané. A podobně jako v Japonsku je to zatím jen opatrné našlapování. Jen málokdo z evropských stratégů se odváží pomyslet na to, co by se dělo, kdyby USA stáhly svoji jadernou ochranu Evropy. Byly by Francie a Velká Británie, obě skuhrající nad vysokými vojenskými výdaji, ochotny společně tento deštník Evropě poskytnout? Jak by toho asi využilo Rusko?