Bruselský think-tank Bruegel vydal zprávu, jejíž autoři se zabývají následující zdánlivě podivnou otázkou: pokud má zahraniční investor zájem koupit domácí firmu, není náhodou žádoucí, aby byl k tomuto nákupu potřebný souhlas nejen vlastníka firmy, ale také nějakého domácího úředníka?

Takže pokud by chtěl například nějaký čínský investor koupit − řekněme zcela hypoteticky − třeba mladoboleslavskou Škodovku a pokud by se s jejím nynějším vlastníkem dohodl na prodejní ceně, měli bychom chtít, aby tuto transakci zkoumal a nakonec (ne)povolil
nějaký český úředník, jako třeba ministr průmyslu?

Koneckonců podle finanční teorie platí, že cena za firmu bývá vyjádřením očekávaných budoucích zisků z jejího provozování. Pokud tedy zájemce o firmu za ni nabízí dosavadnímu majiteli víc, než na kolik si firmu cení tento dosavadní majitel, znamená to jediné: že zájemce (si myslí, že) bude umět firmu vést k vyššímu zisku než dosavadní vlastník − tedy že její zaměstnance a majetek bude umět využít efektivněji.

Užitek z dané transakce by tak nakonec měla nepřímo celá ekonomika.

Takže znovu: má do těchto věcí mluvit stát? Řada rozvinutých zemí si myslí, že má. Různé povolovací procedury mají například USA, z našich sousedů pak Rakousko, Polsko a nedávno se k nim přidalo i Německo.

Je to tak správně? Podle mého soudu ano (a stejně vyznívá i ona studie Bruegelu). Zahraniční investor může kupovat domácí firmu nikoliv pouze s vyhlídkou na lepší ekonomické využití. U investorů, v nichž mají hlavní slovo cizí vlády, může jít o snahu proniknout do domácí kritické infrastruktury, dostat se k citlivým informacím, získat a zneužít duševní vlastnictví obchodních partnerů kupované firmy atd. Zkrátka zahraniční investice jsou hezká věc, ale férové podnikání, nebo dokonce národní bezpečnost jsou ještě hezčí. O silném propojení s vládou své země se v poslední době mluví zejména u čínských firem. Nejde o to, bránit plošně prodeji českých firem do zahraničních rukou. Jen je třeba mezi těma rukama začít rozlišovat ty bezpečné a nebezpečné.

Pokud ovšem proceduru pro hodnocení investic ze zahraničí zřídíme i v Česku, musíme si z druhé strany pohlídat, abychom tak nevytvořili pouze nový zdroj korupce. Ovšem pokud země nemůže věřit své vlastní veřejné správě, má vlastně problém, který je ve srovnání s občasnou nepřátelskou investicí z ciziny ještě mnohem hlubší.