Pouze dvě věci jsou zatím jasné. Velká Británie opustí Evropskou unii 29. března 2019. A pak to, že čas rychle ubíhá, aniž by bylo zatím dosaženo vůbec nějakého pokroku v jednáních o všem možném, co je na stole − třeba ohledně astronomického britského dluhu vůči EU či budoucích pracovních a jiných práv Evropanů žijících v ostrovním království.

Brzy uběhne půl roku od chvíle, kdy britská premiérka uvedla do chodu článek 50 Lisabonské smlouvy, tedy článek o vystoupení z unie, a stále zkrátka není zažehnána ani varianta tvrdého brexitu neboli vyhazovu. Ten by Brity hodně bolel, zejména po ekonomické stránce. Ocitli by se od EU dál, než je dnes třeba Ukrajina. Pro Evropu by to nebylo nic příjemného, ale jistě by takový rozchod přežila snáz. Britům to dochází, pro tvrdý brexit se v ostrovních debatách vžilo označení "pád z útesu". Jenže se nejsou schopni dohodnout, postavit tváří v tvář realitě a přijít do Bruselu s jasnou pozicí, jak tedy s ochotou ke kompromisu říct sbohem a šáteček.

Chtějí výsledky loňského referenda chytrácky obejít? Tedy jednou nohou v EU zůstat a zachovat si členství v jednotném trhu (prostoru bez hranic, v němž platí volný pohyb osob, zboží, služeb, kapitálu a který je definovaný Maastrichtskou dohodou z roku 1992) nebo aspoň v celní unii (předstupeň jednotného trhu v podobě odstranění celních poplatků a společného celního sazebníku vůči třetím zemím)?

Jednou to vypadá, že ano, podruhé, že ne. Před pár dny dokonce prosáklo, že Jean-Claude Juncker při červencovém jednání Evropské komise zapochyboval o duševním zdraví hlavního britského vyjednavače Davida Davise.

Dalo by se cynicky říct, že taková rozpolcenost nepřekvapí u země, která dala světu například román Podivný případ dr. Jekylla a pana Hydea. Nicméně přece právě útěk z údajně upírského, nespravedlivého a bůhvíjakého ještě jednotného trhu patřil k argumentům zastánců brexitu. Kde je tedy ochota utáhnout si nyní − tak či onak, ale probůh, řekněte konečně jak − opasek, když se lidé pro to demokraticky a jednoznačně rozhodli?

Právě dnes budeme tuhle smutnou britskou podívanou moci znovu sledovat. Dolní sněmovna bude hlasovat o zakotvení evropských směrnic v britských zákonech (zákon se jmenuje European Union Withdrawal Bill). Zdánlivě snadná věc se však zadrhává.

Proti jsou opoziční labouristé. Ti pod vedením Jeremyho Corbyna brexit sice nikdy nijak nepodporovali, leč poté loni v červnu, když byl výsledek referenda oznámen, zastávali dlouho linii, že "brexit je brexit", a že tedy nezbývá než spořádaně rozvázat všechny vazby a odejít.

Krajně levicovými názory proslulý Corbyn, jenž se vždy stavěl k EU dost rezervovaně (svého času odmítl například právě Maastrichtskou dohodu), budil zkrátka dojem jakési konzistentnosti. Teď koncem srpna však jeho strana otočila a začala požadovat setrvání Británie na jednotném trhu i po březnu 2019 v rámci blíže neurčeného přechodného období, které by mělo trvat čtyři roky, dost možná ale mnohem déle. Výsledkem je, že labouristé jsou proti dnes projednávanému a – jak řečeno – původně zdánlivě bezproblémovému zákonu. Nechtějí to však říct nahlas. Oficiálně se jim nelíbí, že by zákon prý svěřil příliš mnoho pravomocí do rukou ministrů.

Paradoxně stejný argument o hrozícím mocipanství ministerstev však používají i mnozí ostře probrexitoví příslušníci Konzervativní strany premiérky Theresy Mayové, kteří pro tento účel dokonce vytasili termín o "pravomocech po vzoru krále Jindřicha VIII.", tedy anglického panovníka, který proslul odlukou od římskokatolické církve, aby mohl znovu uzavírat manželství.

Tihle, řekněme, ranaři zase chtějí svým odporem k zákonu především vlepit facku Mayové za to, že podle jejich názoru hodlá brexit obejít, prostě že chce vlastně totéž, co teď náhle začal chtít Corbyn. Premiérka jim tedy bude muset vyjít nějak vstříc, nejlépe už dnes, aby si jejich hlasy získala.

Vtipné ovšem je, že už víme, co to asi bude, neboť to před pár dny prosáklo z ministerstva vnitra do britského deníku The Guardian. A sice seškrtání práv evropských občanů žijících ve Spojeném království, včetně jejich práv pracovních, které by vstoupilo v platnost hned po 29. březnu 2019. Víme ovšem také, že právě pro nás, tedy Evropskou unii, je to nepřijatelná podmínka, pokud by mělo po tom datu ještě trvat nějaké obchodní či aspoň celní provizorium.

I nadále tak zkrátka bude platit dnešní otázka. Britové, víte teď, co vlastně vůbec chcete? Nebo snad toužíte spadnout z útesu?