Sociální demokraté vytáhli do boje proti drahému máslu. Bohuslav Sobotka nařídil z pozice premiéra kontroly, aby se zjistilo, proč nyní stojí, kolik stojí, a proč je to tak moc. Je to něco podobného jako legendární sovětská střelba do mraků za účelem zajištění hezkého počasí. Rachotí to, ale efekt plus minus nula. 

Hezky to ilustruje předvolební bezradnost a paniku v řadách ČSSD. Podle posledního průzkumu Medianu mají sociální demokraté 13 a půl procenta, Andreji Babišovi přisuzuje Median dvakrát tolik. Potupná porážka je na spadnutí. Sociální demokraté propadají zoufalství a na poslední chvíli vytahují karty, které by je s přehledem kvalifikovaly na závěrečný turnaj mistrovství světa v planém populismu. Boj "za máslo levnější" je jen vrcholem všeho, zoufalství čiší z celé oranžové kampaně.

Volební deník petra honzejka

Hesla sociálních demokratů nabývají občas až charakteru klamavé reklamy. Příklad: Po celém Česku rozvěsili billboardy, na kterých slibují "bezúročné půjčky na bydlení".

Jeden by si řekl, že asi chtějí dorovnávat lidem úroky na hypotékách.

Ale když se podíváme do programu, dočteme se, že jen chtějí "nabízet dlouhodobé bezúročné půjčky na bydlení pro mladé rodiny jako doplňkový zdroj prostředků na pořízení vlastního bydlení".

Takže skutečnost je taková, že slib není určen všem, jak by se z bombastických billboardů zdálo, ale jen někomu, přičemž vzhledem k absenci definice mladé rodiny vlastně ani není jasné komu.

V každém případě jen "doplňkově", takže není ani zřejmé, jak moc. A ve finále tudíž, jestli vůbec. Kdyby to byl komerční inzerát, rada pro reklamu by věru měla o čem přemýšlet.

V jiném případě zas sociální demokraté v panice ujíždějí mimo oblast prosté slušnosti. Jejich billboardy slibují "vyšší daně pro banky, nižší pro lidi".

Vzhledem k tomu, že v programu čteme, že chtějí zavést progresivní zdanění fyzických osob, na což nejlépe vydělávající lidé doplatí, zřejmě to znamená, že úspěšné lidi v ČSSD za lidi nepovažují. Že by ozvěna třídního myšlení? Brrr.

No a do toho všeho tady máme billboardy s Milanem Chovancem, který slibuje, že "bezpečnou zemí jsme a budeme".

Trochu to připomíná básničku J. V. Sládka "Byli jsme a budem" z roku 1907.

Ať se moře pění
v krve proudu rudém,
vzdorní, nezlomeni,
byli jsme a budem!

Je to… Jak to říci... No... Trochu legrační.

Proč to sociálním demokratům až tak moc nejde? Inu, problém ČSSD je pořád stejný. Plácají se mezi "moderní evropskou levicí", kterou moc a moc chtěl reprezentovat Bohuslav Sobotka, přičemž to dopadlo, jak to dopadlo, a konzervativním národovectvím, jinak řečeno zemanismem.

Takže jediným společným jmenovatelem, na kterém se nakonec shodnou obě křídla, je jen dřevní populismus.

Výsledkem je, že se sociální demokraté pokoušejí vyvařit ze starých receptů – servírují mix pofidérních slibů, zahuštěný vyvoláváním závisti a kořeněný strašením. A myslí si, že to bude bez dalšího fungovat, jako to fungovalo vždycky, třeba v roce 1998 za Miloše Zemana nebo v roce 2008 v krajských volbách za Jiřího Paroubka. Jenže ouha. Už to nefunguje. Voliči chtějí zhusta něco jiného: Energii, jasnou vizi, lídrovství... a toho se sociálním demokratům nedostává. Vypadají unaveně, neatraktivně.

Proto jsou tam, kde jsou. Proto jim odcházejí voliči.

A je tady ještě jeden důvod. Táhnou si za sebou zátěž z minulosti, kdy se na regionální úrovni čile účastnili čachrování s eurodotacemi – viz případ Operačního programu severozápad. A samozřejmě je tady kauza privatizace OKD, za kterou je zodpovědný i Bohuslav Sobotka coby tehdejší ministr financí a na kterou voliči, nejen na Ostravsku, samozřejmě nezapomněli, protože to, co se stalo například s byty OKD, se dost dobře zapomenout nedá.

Největší problém ovšem asi není v tom, že si sociální demokraté za sebou táhnou minulost. Ale v tom, že jak programově, tak stylem v minulosti žijí. Populární Einsteinova definice říká, že šílenství je dělat jednu věc znovu a očekávat jiné výsledky. Platí to ovšem i obráceně. Šílenství je též dělat za úplně jiných podmínek totéž a očekávat, že to dopadne stejně jako vždycky. Přesně to je problém sociálních demokratů. Opakují staré recepty a čekají, že to dopadne zase (vcelku) dobře. Ale budou mít smůlu. Nedopadne. Doba se změnila. Prohrají. Otázka je jen o kolik.

Hloubku oranžového průšvihu nejlépe ilustruje to, že kdyby nakonec prohráli tak, jak prohrála německá SPD (s dvaceti procenty, což se v Německu považuje za sociálnědemokratickou katastrofu), slavilo by se v Lidovém domě asi až do příštích voleb...