Lákat voliče na zavedení jednotné měny euro v zemi, kde má oficiálně podle průzkumů pouhých dvacet procent příznivců, se jeví jako politická sebevražda. Strany si to také uvědomují. I proto je jednoznačně pro jeho zavedení pouze jedna − TOP 09, ostatní se pohybují mezi naprostým odmítáním a opatrným přístupem, který lze nejlépe vyjádřit slovy "ano, euro zavedeme, až to bude dobré pro Českou republiku". Názor, že až to bude vhodné pro Českou republiku, tak nás eurozóna vůbec chtít za svého člena nemusí, nikde samozřejmě nezní. Kandidáti na prezidenta jsou naopak spíše proeuroví. "Jestli chceme hrát první ligu v rámci rozhodovacího procesu Evropy, měli bychom zahájit proces přijetí eura ve volebním období příští vlády," říká jeden z nich, akademik Jiří Drahoš. A třeba Michal Horáček soudí, že by měla příští vláda stanovit datum přijetí společné měny. To je ovšem s ohledem na předvolební průzkumy a teoreticky možné povolební koalice značně nepravděpodobná myšlenka.

Argumentů proti euru je mnoho, jsou jednoduše vysvětlitelné, propočitatelné, viditelné. Obhajovat jednotnou měnu ve chvíli, kdy česká ekonomika s českou korunou roste nejrychleji z celé Evropy, má nejnižší nezaměstnanost, průmysl jede naplno a inflace sice mírně zrychluje, ale stále je v mezích normy, je fakticky nemožné. Politika centrální banky, která k českému boomu pomohla slabou korunou a která nyní jen velmi opatrně zvyšuje úrokové sazby, se zdá být lepší než dovoz měnových rozhodnutí Evropské centrální banky, která se řídí celou eurozónou.

Propočítávat přínosy eura je ve skutečnosti naopak velmi obtížné. V roce 2006 analytici odhadovali, že by jednotná měna měla české ekonomice dopomoci k růstu zhruba o půl procenta ročně díky snížení nákladů firem a obyvatel na převod peněz. Slovenští odborníci tehdy odhadovali, že euro zvýší růst HDP o 0,7 % ročně, porostou přímé zahraniční investice a zahraniční obchod. Slovensko ovšem zavedlo euro v roce 2009, kdy se ekonomika propadla do hluboké krize (stejně jako ostatní země zasažené finanční krizí včetně České republiky) a všechny propočty se ukázaly být čistě teoretickými.

To samé platí i dnes: přínosy zavedení eura vycházejí z aktuálního stavu ekonomiky a ten zase v malé obchodně otevřené zemi, jakou Česká republika je, záleží ve velké míře na tom, jak se vyvíjejí naši obchodní partneři. Představa, že na tom eurozóna bude špatně, její firmy přestanou kvůli tomu odebírat české zboží, ale Česko na tom bude díky koruně dobře, je mylná. Stejně jako urychlené přeorientování trhů, což se ukázalo v krizi. Například Exportní strategie České republiky pro období 2012−2020 počítala se zvýšením objemu vývozu do zemí mimo EU o polovinu. Nadějně tehdy vypadaly především země BRIC (Brazílie, Čína, Rusko, Indie). V praxi ovšem podíl vývozu do zemí mimo EU klesá s tím, jak se zotavuje evropská ekonomika a zvyšuje poptávka.

Podstatně lepší jsou takzvané pocitové argumenty, kam patří i ono "zasednutí u jednoho stolu", případně snaha zůstat v rychlém proudu evropské integrace, bez ohledu na to, že ono sjednocování se děje spíš v rétorických cvičeních některých státníků než v praxi. V případě Pobaltí bylo rozhodnutí o zavedení eura jasné − společná měna byla další z viditelných znaků, jak se odpoutat od silného, leč nechtěného souseda na východě. V Česku žádný takový pocit ohrožení neexistuje. Přestože českou ekonomiku utvářejí firmy, jejichž majitelé jsou z velké míry právě ze zemí eura, banky s centrálou v eurozóně a síťová odvětví (plyn, voda, operátoři), která jsou opět v rukách zahraničních majitelů z eurozóny, máme velký pocit samostatnosti. Toho, že si o svém ekonomickém i finančním osudu rozhodujeme zcela nezávisle na zahraničních institucích či regulátorech. To, že jde o iluzi, je zřejmé. Jen není nikdo, kdo by chtěl věci uvést na pravou míru.

Ano, Česká republika si může v poklidu žít svůj život evropské periferie s měnou, kterou může pravidelně uzpůsobovat potřebám průmyslu, případně vládních politiků. A dál si stěžovat na to, že jsou tady nízké mzdy, slabá produktivita a nedostatek chytrých lidí. Nebo se může stát hrdou součástí eurozóny. Stejně jako se kdysi rozhodla vstoupit do Evropské unie, aniž by počítala, jestli to přinese půl procenta tam či onde. Jen bylo jasné, že být "in" je lepší než "out".