Den před volbami je prakticky jisté, že velký úspěch zaznamená strana SPD Tomia Okamury. Už před měsícem jsme varovali, že její výsledek může být podstatně lepší než 6–7 procent, které tehdy ukazovaly průzkumy. Dynamika vzestupu Okamurovy nahnědlé antiislámské partaje je skutečně neobvyklá a je velmi pravděpodobné, že poprvé v historii Česka dosáhne takto zabarvená extremistická formace dvojciferného výsledku. Levicový deník Referendum mu dokonce na základě vlastní analýzy věští patnáctiprocentní zisk. To už je asi alarmismus, ale faktem je, že něco takového jsme tu od listopadu 1989 ještě neměli. Neuškodí ještě jednou shrnout, proč se to děje.

1. Okamura se dokázal nejlépe zmocnit tématu migrace. Česko ovládá obava z migrace v míře, která se jeví v zahraničí až nepochopitelnou. Jak píše napůl udiveně AFP, volby v zemi bez migrantů se odehrávají v atmosféře strachu z migrantů. Okamura z toho těží. Protimigrační rétoriku si sice osvojily všechny strany, stala se mainstreamem, a mohlo se tak zdát, že z tématu nelze mnoho vytěžit. Jenže došlo k podobnému efektu jako na Slovensku v roce 2013. Tam premiér Fico tak dlouho děsil občany hrozbou vyplývající z migrační vlny, až se voliči poohlédli po někom ještě radikálnějším. A fašista Marián Kotleba získal přes osm procent. Ukázalo se, že poptávka po něčem, co je ještě radikálnější než v evropském kontextu už tak radikální rétorika většiny partají, je i v Česku.

2. Okamura se stal novou protestní alternativou. I když Andrej Babiš vytrvale útočil na to, co nazývá "zkorumpovanou hydrou tradičních stran", a snažil se sám sebe prodávat jako fungující protest, postupně se stal coby ministr financí v očích velkého množství nespokojených lidí součástí establishmentu. A tak, zatímco se politická scéna vybíjela v konfliktech na linii Babiš–Antibabiš, vyrostla na okraji síla, kterou nespokojenci s poměry a životem obecně považují za ten pravý, čerstvý protest. Jak to trefně formuloval v diskusi na Facebooku publicista a podnikatel Jiří Hlavenka: "Já myslím, že to je autentický protest. Jenom člověka nemají mást ti islámští teroristi – to je prostě jen ‚souhrnný pojem pro všechno to zlo, co jde ze světa a od mýho šéfa a Kalouska‘, který se snadno zapamatuje. Jen metafora."

3. Volit Okamuru přestalo být "společensky nevhodným". Na legitimizaci otevřeně xenofobní partaje se podílí politici, kteří se těší respektu ve značné části společnosti. Nejen Miloš Zeman, který dokonce doporučoval své vlastní straně SPO vytvořit s Okamurou koalici. Ale například i jeho předchůdce Václav Klaus. Ten v předvolebním textu napsal: "Nedávno mi kdosi vysoce intelektuální řekl, že sice Okamuru volit nebude, ale že skutečné problémy naší doby reflektuje se svými velmi zjednodušenými recepty právě on, zatímco ostatní se jim vyhýbají. To může být smutná pravda. Ti ostatní totiž nepovažují za politicky korektní o nich vůbec promluvit!" Těžko pochybovat, že tou "vysoce intelektuální" osobou je Václav Klaus sám a že jeho samomluva může k leckomu dolehnout. A nedosti na tom: Volit Okamuru coby "ochránce křesťanských hodnot" doporučil i konzervativní katolický list RC Monitor, od čehož se posléze ostře distancoval například plzeňský biskup Holub. Zkrátka volit Okamuru dnes v Česku není totéž jako volit ho před čtyřmi lety (či jako Miroslava Sládka v roce 1996). Je to už víceméně "salonfähig".

4. Okamura je nesmírně dovedný populista. Mluví jednoduše, srozumitelně, přesvědčivě. Dává svým příznivcům prostou argumentační výbavu, se kterou se mohou bez obav pustit do jakéhokoli neokamuristického politika, tak jak to zažil při kampani na jižní Moravě Bohuslav Sobotka. Stále více lidí Okamurovým jednoduchým řešením, ve kterých hraje podstatnou roli ostnatý drát, zkrátka věří.

5. Okamurovi pomohly sociální sítě. Stránku SPD − Tomio Okamura sleduje 265 tisíc lidí. To je dvakrát více než populární osobní profil Andreje Babiše. Okamura dokázal vytvořil jakési informační ghetto, v němž se jeho příznivci vzájemně zásobují zprávami, "které jim oficiální média tají." Jsou to samozřejmě povětšinou úplné nesmysly, o migrantech pobírajících čtyřicetitisícové dávky, o tajných uprchlických táborech v jižních Čechách a tak dále, ale to je lhostejné. Okamura se dobře zorientoval, využil nových technologií, skrze které lidi efektivně straší, aby jim posléze nabídl kotvu, kterou vděčně přijímají.

6. Okamura úspěšně oslovuje mladé lidi, pro které je přirozeně atraktivní coby radikál. Ilustrují to výsledky projektu "studentské volby". Na učilištích Okamura suverénně vyhrál ziskem 29 procent hlasů. Hlasy mladých, kteří se letos podle mnohých průzkumů chystají k volbám ve větším počtu než dříve, jsou dalším kamenem Okamurova pravděpodobného úspěchu.

Důvodů vzestupu Tomia Okamury je samozřejmě více. Jak to nakonec dopadne, uvidíme v sobotu. Třeba nakonec jeho úspěch tak závratný nebude. Lze ale predikovat, že ve výsledku bude v letošních volbách odevzdáno pro extrémní (levicové i pravicové) strany v součtu nejvíce hlasů v historii. Více než v roce 1996, kdy komunisté v součtu s republikány Miroslava Sládka dostali 18 procent, i více než v roce 2002, kdy podobného výsledku dosáhla samotná KSČM. Česko uhnulo k extrému více než kdy předtím. A příznačné je, že ho vlastně nezanedbatelná část populace už za extrém vlastně ani nepovažuje.