Andrej Babiš maká na sestavení vlády, už má půlku, další ministerstva inzeruje na Facebooku. Kdo by chtěl na průmysl? Kdo na školství? A na kulturu?! Odborníci, hlaste se! Je to mírně řečeno neortodoxní, ale dobře to dokumentuje poblázněnost celé povolební situace.

S fanfárami vzniká vláda, která jde proti zdi. Avizovaná komunistická tolerance nestačí, Babišův menšinový kabinet zřejmě nemá šanci získat důvěru sněmovny. S obviněným Babišem se nikdo nechce kamarádit a sotva se to do hlasování o důvěře změní. Babišovi ministři a ministryně zřejmě budou ministryněmi a ministry "zimními".

Do toho se rozjíždějí divoké spekulace, že se to celé děje se skrytým záměrem: prezident Miloš Zeman chce prý Babiše nechat vládnout bez důvěry kdovíjak dlouho.

A to tak, že jmenuje Babiše premiérem, ten nedostane důvěru, načež ho Zeman jmenuje znovu a tak dále a tak dále, třeba celé volební období.

Striktně vzato, ústava takový obskurní kolotoč nevylučuje, neboť neříká, že prezident po třech neúspěšných pokusech sněmovnu rozpustí − pouze ji rozpustit může. Nesmysl? Kdo ví.

Na hrozbu ústavní divočiny ovšem přicházejí reakce, jež lze nazvat divočinou na druhou. Miroslav Kalousek chce zablokovat volbu předsedy sněmovny, takže by nemohla vzniknout žádná nová vláda, vládl by vesele dál Sobotkův kabinet v demisi. Kalousek se tváří jako ochránce demokracie, ale je úplně vedle − pokud si toho nevšiml, proběhly volby a stará Sobotkova vláda má ještě menší legitimitu než eventuální Babišova vláda bez důvěry.

Nechat dál vládnout Sobotkův kabinet, to by tedy byla ochrana demokracie, s odpuštěním, jak noha. Účel tady prostředky nesvětí ani náhodou.

Řešení? Svěsit ramena a vydýchat se, což platí jak pro Babiše, tak pro jeho zaryté odpůrce. Ctností politika není narážet hlavou do zdi a křičet, já za to nemůžu. Ani vymýšlet ústavní divočiny. Ctností je schopnost nalézat dohody. K tomu jsou nutné ústupky na obou stranách. Kéž to oběma stranám vbrzku dojde.