Tak dlouho čekalo Česko na překvapení ve finále úterní uzávěrky nominací pro lednovou volbu prezidenta, až se dočkalo … Mirka Topolánka. Žádná další, natož neokoukaná politická esa se na poslední chvíli mezi uchazeči o Hrad neobjevila.

Nejde o to, že by někdejší premiér nebyl silnou a zajímavou personou. Naopak. Nenormální ale je, když expolitik zatížený sérií skandálů a nuceným odchodem z vládních i stranických funkcí oznámí po sedmi letech v ústraní prezidentskou kandidaturu a ihned se vyhoupne mezi tři hlavní favority. Cosi to vypovídá o úrovni soupeřů, kteří na kampani pracují už řadu měsíců. Ale i o smýšlení a náladách českých voličů.

Jde o souběh dvou nešťastných faktorů. Dnešním českým partajím už dlouho scházejí výrazné a respektované osobnosti, jakými byli svého času Václav Klaus, Miloš Zeman, Josef Lux nebo i Jiří Paroubek. Jediné současné vůdčí postavy vybočující svým charismatem z šedi průměru jako Andrej Babiš či případně Tomio Okamura by asi rovněž patřily k prezidentským favoritům, jenže se primárně derou do vládních pozic. A matador Miroslav Kalousek zase tuší, že je coby symbol nepopularity těžko volitelný.

Druhou věcí pak je, že se Češi odedávna rádi drží známých a vyzkoušených autorit. Zejména pak svého hradního "tatíčka". Už za první republiky měla politická scéna problém nahradit stárnoucího Tomáše Garrigua Masaryka alespoň trochu srovnatelným a přijatelným nástupcem. Podobná potíž vyvstala opakovaně i v polistopadové éře. Po vypršení mandátu Václava Havla v roce 2003 sáhli tápající zákonodárci raději po vysloužilém Václavu Klausovi, než by zvolili hlavou státu některého z jeho méně známých a méně zavedených soupeřů. A stejně tak to cítili i voliči před pěti lety, když z chalupy na Vysočině poslali na Hrad okoukaného veterána Miloše Zemana.

Neblahým důsledkem této opatrnosti je ovšem pohyb v začarovaném kruhu. Recyklování vysloužilých politiků vede k zakonzervování politických stereotypů a animozit. To přirozeně znechucuje mladší výrazné osobnosti a odrazuje je od většího angažmá v politice. Šanci tak dostávají průměrní vůdci bez charismatu a veřejnost se buď radikalizuje proti takzvanému establishmentu, nebo hledá kormidelníka opět mezi zkušenými vysloužilci.

Co s tím? Na rozdíl od kvót pro zastoupení žen se asi těžko dočkáme obdobných kvót na vyšší výskyt osobností v české politice. Možná by ale jen stačilo, kdyby voliči v prezidentských volbách nevraceli s takovou tvrdošíjností do oběhu předáky minulosti.