Když si chce český rekreační běžkař či cyklista koupit prádlo, které ho nebude studit, napadne ho nejspíš jediné jméno. Podnik, jehož hlavní výrobek, textilie moira, se stal v Česku synonymem pro funkční sportovní prádlo a jeho příběh podnikatelskou legendou, vedou Mario Vlček a jeho manželka Marcela. Využili prostory a lidi z bývalé textilky Fezko ve Strakonicích a dnes za pomoci nejmodernější techniky tvoří nejen prádlo pro sportovce, ale i oblečení pro kojence či seniory. Originální patentované vlákno moira v něm ale nikdy nechybí.

Jak jste se vůbec ke konstrukcím moderních, jak se dnes říká, funkčních textilií dostal?

Mario:

Vše začalo ještě za komunismu, když jsme lezli po horách. Tehdy bylo opravdu obtížné cokoliv kvalitního sehnat, navíc jsme zjistili, že pokud chceme někam dorazit, tenkrát se ke kopcům chodily dlouhé túry, nevozila nás tam žádná auta ani helikoptéry, nesmí náš batoh vážit více než 14 kilogramů. Jenže jak mít ultralehké věci, které v té době ještě nikdo neznal. Musíte si je zhotovit. Jako dítě jsem rozebíral mechanické hračky a pokoušel se z nich vytvořit něco nového, protože mi na sestavení chyběla trpělivost. V mých 10 letech mě teta naučila plést ozdobné dečky a první kalhoty z vyrudlé vozové plachty jsem na matčině šicím stroji ušil asi ve 13 letech. Zaujala mě legenda o Levim a jeho prvních džínsech.

Těžké bylo naučit se stříhat oděv, který by neomezoval pohyb. Největší inspirací mi byla americká důstojnická bunda z roku 1942.

Jako kluk, sportovec, jste pletl dečky? Skutečně vás to bavilo?

Mario:

Jako zálibu jsem to neměl, zaujala mě ta složitost. Bylo k tomu třeba 10 jehlic, důmyslný plán a gigantická trpě­livost. Před kamarády jsem tehdy tyto dovednosti musel tajit, později se ale velmi hodily, navíc jsem je dál rozvíjel. Sháněl jsem různé materiály, začínal jim rozumět. Horší bylo naučit se stříhat oděv, který by neomezoval pohyb. Největší inspirací mi byla americká důstojnická bunda z roku 1942, z druhé světové − její materiál, vybavení a střih. Pro její složitost se nešijí kopie. Později jsem na něco podobného narazil jen jednou, u ruské přetlakové kombinézy do MiGu 15. Takový střih se nedá popsat. Ač z pevné, zcela nepružné textilie, upnutá těsně na tělo, umožňuje jakýkoliv pohyb.

A kdy přišlo první funkční oblečení?

Mario:

Funkci si vynutil až dlouhodobý pobyt v nehostinných lokalitách. Postupně od roku 1965 jsme v zimě například přecházeli po hřebenech všechna českoslo­venská pohoří vyjma Krkonoš. Ty jsme znali nazpaměť. Vše potřebné na celou cestu jsme, neustále propoceni, nesli s sebou a bivakovali na hřebenech.

Jaké jsou vlastně vaše největší lezecké zážitky a úspěchy?

Mario:

Můžeme být hlavně rádi, že jsme to období ve zdraví přežili. A to je ten úspěch. V roce 1971 jsme například na Kavkaze vystoupili na Kazbek, kde nás potkal nejdelší a nejhnusnější pád naší horolezecké skupiny. V roce 1974 jsme v Afghánistánu v pohoří Hindúkuš při výstupu na Mir-sa-mir zažili silné zemětřesení. Jsme poslední lezeckou generací, která tam operovala. V roce 1978 jsme dokázali jako první slézt pětitisícový vrchol v pohoří Svatého Eliáše v severozápadní Kanadě. Vážím si i slezení stěny Mařenka nad Vltavou cestou klasifikace 9C. Zejména v extrémně tvrdých přírodních podmínkách a na ledovcích jsme na vlastní kůži zkoušeli, jaké materiály jsou ideální a jaké ne.

jarvis_5a030543498e34d87059de26.jpeg
„Já si někde přečetl, že japonští rybáři kdysi používali do rybího oleje namočené sítě jako základní vrstvu a teprve na ni si dávali další oděvy. Mastná síť oddálila vlhký oděv od těla a sama...
Foto: Matej Slávik

A jak jste si nakonec poradil s tím pocením?

Mario:

Já si někde přečetl, že japonští rybáři kdysi po­užívali do rybího oleje namočené sítě jako základní vrstvu a teprve na ni si dávali další oděvy. Chápal jsem proč, mastná síť oddálila vlhký oděv od těla a sama přitom nenavlhla. Když máte na pokožce víc vzduchu než mokrého materiálu, tak je vám teplo. A to je celý fígl.

Syntetický materiál je ale přece ještě výhodnější.

Mario:

Jistě, ale musí být vhodně zkonstruován, aby spíše neškodil. Vyžaduje to znalosti, které jsou nepřenosné.

Vy jste ho začal využívat už před rokem 1989.

Mario:

Ještě za komunismu jsem porozuměl prachovému peří a navázal kontakty v textilních výrobách, kde měli vývojová oddělení. A pokoušel se pro něj najít ideální, tedy superlehkou textilii. Zkonstruoval jsem si a vyrobil třídičku na peří a zhotovoval třeba péřovou vestu, která vážila jen 180 gramů. Nebo péřovou bundu s kapucí o 350 gramech, spací pytel "sloní noha", který měl 600 gramů, a spací pytel "mumie" o hmotnosti 900 gramů. Tyto výrobky již měly sebezáchovné parametry − podobné nikdo ve světě dodnes nevyrábí. Kvůli ceně ale nebylo možné počátkem 90. let uvažovat o velkovýrobě.