Pět procent. Číslo ukazující, o co se výkon českého hospodářství zvýšil za jediný rok, by ještě nedávno působilo neuvěřitelně. Po letech velké recese, která se u nás přelila do vleklé a zdánlivě nekonečné stagnace, se totiž mezi ekonomy rozšířilo přesvědčení, že Česko nemá na víc než na růst kolem jednoho či dvou procent ročně.

Časté byly úvahy o tom, že země uvázne v pasti středního příjmu a že "zlaté ekonomické časy" z minulého desetiletí se už nevrátí. V letech těsně před vstupem do Evropské unie a i jistou dobu po něm totiž masivní příliv zahraničních investic přinášel ve velkém měřítku nové technologie, vymazal část ztráty v produktivitě naakumulované za desítky let direktivní ekonomiky a otevřel také nové, především evropské trhy. V krizové depresi však převládlo přesvědčení, že se tyto stimuly už vyčerpaly, solidní růst se tak nebude opakovat, a na viditelné dohánění vyspělejších zemí EU proto můžeme zapomenout.

Realita je naštěstí o něco příznivější než chmurné prognózy, ale část výtek racionální opodstatnění stále má. Nynější pětiprocentní růst, z něhož celoroční bilancování zřejmě moc neubere, je totiž nad potenciálem české ekonomiky. To se z definice projevuje vyšším růstem cenové hladiny. Tempo inflace je nyní nejvyšší za posledních pět let a atakuje tři procenta ročně. Přehřívání ekonomiky tak musela připustit i Česká národní banka, která až do dubna poháněla export uměle oslabenou korunou a teprve v srpnu se odhodlala k opuštění dlouholeté politiky nulových úroků.

Dosavadní růst základní sazby celkem o půl procentního bodu velké ochlazení ekonomiky nepřinesl. Ani nemohl, plně se projeví až s velkým zpožděním, a navíc se ukázalo, že centrální banka má (zřejmě) nepřekonatelné zábrany, když jde o to, zvýšit sazby o více než jeden "schůdek" naráz.

O poznání markantnější je vliv sílící koruny, která už (navzdory léta opakovaným tvrzením centrálních bankéřů, že posílit vůbec nemusí) překonala předintervenční hladinu. Jenže exportní podniky jsou proti tomu, aby silnější koruna výrazně snížila hodnotu jejich eurových příjmů, vesměs zajištěné, takže měna ekonomiku zásadně nebrzdí.

Výsledkem je nevídaný růst mezd o osm procent a nezaměstnanost nízká jako nikdy. Že už není moc kam klesat, ukazuje i to, že nyní pracuje o dvě procenta lidí více než před rokem. To není dáno demografií, naopak, ročníky nastupující do práce jsou spíše slabší než ty před nimi. Zaměstnání − pro ekonomiku naštěstí − přijali i ti, kteří dosud z nějakého důvodu pracovat nechtěli. Díky rostoucímu podílu zkrácených úvazků se "do procesu" zapojili především senioři. I evidovaná nezaměstnanost klesla na historické dno, takže není nadsázkou tvrdit, že kromě několika zvláště postižených regionů má nyní práci každý, kdo o ni stojí.

Podniky se tak musí hodně ohánět, aby si udržely zaměstnance, neřkuli aby získaly pro rozšíření výroby nové. Plnější peněženka spolu s pocitem, že ztráta místa nehrozí (a kdyby ano, nebude problém najít nové), vedou k nebývalé ochotě utrácet. Poprvé v historii je tak spotřeba domácností hlavním tahounem domácí ekonomiky. Je silnější než tradiční exportní motor, který si ale díky dlouholeté konjunktuře v Německu také vede dobře. Mimořádně dobrá ekonomická nálada zajistí i rekordní vánoční tržby, v obchodech nebude k hnutí, e-shopy přestanou garantovat včasné dodání vánočních dárků. Těžko čekat, že by se žně obchodníků neprojevily na cenách.

Na další rok sice renomované instituce Česku předpovídají nižší růst, ale své odhady postupně zvyšují. Těžko totiž najít riziko, které by mohlo tuzemskou ekonomiku nečekaně zastavit. Navíc jsou tu stále nevyužité příležitosti. Nepřesvědčivý výkon podává dlouhodobě stavebnictví, jemuž by mohly dát impulz evropské peníze, pokud je vláda dokáže řádně využít.

Cestu k dalšímu růstu ale mohou otevřít jen vyšší investice, které umožní další a pokud možno dlouhodobý růst produktivity. Bez masivní automatizace, robotizace a posunu k produkci s vyšší přidanou hodnotou se potenciální růst ekonomiky, takový, při němž ceny neletí příliš rychle vzhůru, dostatečně nezvýší. Naštěstí čísla ukazují, že podniky už s investicemi tolik neváhají. Silná koruna jim nákupy usnadňuje a stále levné peníze jsou pro modernizace dalším motivem.