Po volbách jsem poslouchal debaty politologů a jejich rozklady na téma "proč volby dopadly tak, jak dopadly, a proč se nám to nelíbí, ale nemůžeme s tím nic dělat…" Asi nejzajímavější názor, který jsem zaznamenal, byl, že demokracie není v krizi jako taková, ale spíš její zastupitelská podoba.

Dává to smysl. Počty členů tradičních stran dlouhodobě klesají, a zatímco za první republiky bylo běžné, že dospělý člověk byl členem nějaké strany, případně více stran, tak v současné České republice tomu tak není.

Strany zde mají spíš nízké tisíce členů, velké strany typu ODS, ČSSD či KDU-ČSL jich mají třeba až dvacet tisíc, ale sestupný trend je patrný i tam. Těžko jednoznačně říct, co za tím je, ale mezi pravděpodobnými příčinami bude třeba to, že strany svým členům vlastně nic nenabízejí, a to ani v pozitivním, ani v negativním slova smyslu. Stranická průkazka už nebývá tak často výtahem ke kariéře, jako tomu bylo za socialismu (a konečně i za té první republiky), a pokud je, tak spíš jen pro několik vyvolených v horních patrech stranické hierarchie. Pro řadového člena asi ne.

Řadový člen získává především právo spolurozhodovat o vnitrostranických procesech - tedy alespoň u některých stran. A pokud nabude dojmu, že "ti nahoře" si to nějak upečou bez něj, tak ani tohle pro něj nebude lákavé. Tak proč by se o členství ve straně zajímal?

Jako by se tu naplňovala vize Václava Havla a dalších, kteří snili o občanské, nikoliv stranické společnosti. Bohužel jen v polovině vnějších rysů: strany ztrácejí ve společnosti relevanci, ovšem ta občanská, všední, každodenní politika se moc nekoná. K tomu, aby se lidé sdružili do nějakého spolku za účelem prosazení konkrétního politického záměru, sice dochází, ale ne tak intenzivně, jak by bylo potřeba, a když už se sdruží, mají (mnohdy oprávněný) pocit, že oni sami nic nezmohou, že musí svůj zájem protlačit přes zastupitele - ovšem opět volené ze stran.

Na úrovni lokální, komunální to funguje lépe a na leckteré radnici sedí lidé zvolení za nějaké "sdružení pro lepší život v našem městě" - aniž by přitom tvořili stranu. Důvod je především ten, že voliči nemají problém se s takovým hnutím ztotožnit - znají jeho členy, vědí, co dělají, o co se v jejich městě či kraji zasazují…

Ale na úrovni celostátní to je problém. Regionální sdružení nemá patřičný dosah, aby ve volbách uspělo, a u klasických stran je větší problém právě s tím ztotožněním. Pokud nemá strana v daném regionu výraznou osobnost (maně mě napadají pánové Kubera či Tošenovský), tak je to pro voliče ze vzdálenějších regionů jen "nějaká parta šašků tam v té Praze, co sem za námi přijedou jen před volbama…"

Přitom právě proti tomuto pocitu existuje jednoduchý recept: čím víc lidí bude členy stran, tím větší budou mít vědomí sounáležitosti s danou stranou. Strana pro ně nebude abstraktní uskupení lidí kdesi daleko, ale něco, na čem oni sami spolupracují.

Což je samozřejmě rada hraběcí. Všichni vědí, že to tak má být, ale nevědí, jak to udělat. Strany vymýšlejí triky s registrací příznivců, ale ruku na srdce: příznivci, i když opticky zvednou čísla "těch, co s námi souhlasí", nejsou totožní s členy. Ano, jsou to lidi, kterým "není lhostejná politika", ale nedostali se do stadia "… tak to chceme nějak ovlivnit". A princip zastupitelské demokracie je v tom, že je ve společnosti dostatečné množství lidí, kteří se aktivně zapojují do každodenní politické práce.