Český prezident Václav Klaus se prohlásil za „disidenta Evropské unie“. Podle jeho poradce Petra Macha je disidentem podle slovníkové definice někdo, kdo se „aktivně staví proti zaběhlé doktríně, politice nebo instituci“.

Potud v pořádku. Klaus je skutečně v menšině, protože v Unii je většina lidí i politiků, kteří Lisabonskou smlouvu podporují. Ne že by se všem líbila nebo do ní byli zamilováni, berou ji ale jako kompromis, jako výsledek vyčerpávajícího jednání a hledání konsensu mezi 27 státy a mezi mnoha názorovými proudy a směry uvnitř těchto států i na evropské úrovni.

Jenže disident je také někdo, kdo díky svým postojům, které jdou proti názorovému proudu také něco riskuje. Tak je alespoň výraz „disident“ chápán v bývalém komunistickém prostoru, ale vlastně i na Západě, protože když se v 70. a 80. letech psalo v cizině o „disidentech“, byli tím zpravidla míněni odpůrci komunistických režimů.

Co „disident“ riskuje? Ztrátu zaměstnání (v případě husákovského režimu dokonce i ztrátu zaměstnání manželky, například), ohrožuje sociální a finanční jistoty či zabezpečení své rodiny, možnost studia svých dětí, často riskuje i vězení, persekuci, výslechy, sledovačky, hrozí mu zákaz cestování, odebrání pasu, řidičského průkazu a desítky dalších nepříjemností.

I v demokratických podmínkách riskuje případný „disident“ (pokud je vkusné tento výraz používat) nějaký postih. Kdo jde proti proudu, riskuje minimálně kariérní postup a je-li jeho pozice z nějakého důvodu politicky citlivá, může přijít i o zaměstnání.

A v tom je celý vtip. Václav Klaus neriskuje vůbec nic. Má před sebou bezpečně zajištěné čtyři roky života v pohodlné prezidentské funkci, kterou mu z našich daní zajišťujeme, cestuje si po světě (to mu také platíme z daní) a vykládá si, co mu slina na jazyk přinese. Vlastně mu nehrozí ani ztráta popularity. Spoléhá na to, že Češi vždy na něco hudrají a když teď přijdou horší ekonomické časy, budou jistě hudrat i na Evropskou unii.

Zatímco Klaus pro sebe neriskuje vůbec nic, ohrožuje nás všechny a dokonce i budoucí generace. Bude-li Česká republika odstavena v Unii na vedlejší kolej (nebo postupně vystrnaděna), což se v důsledku nepřijetí Lisabonské smlouvy může snadno stát, ohrožuje tím Klaus nejen naši sociální a ekonomickou budoucnost, ale například i kulturní zakotvení celé společnosti. A to je to o co jde. Klaus není normální občan, ale hlava státu. Premiér podepsal Lisabonskou smlouvu a Václav Klaus má reprezentovat zahraniční politiku, kterou vytváří vláda.

Článek byl publikován na Respekt.cz.