Když jste v 19. století v Praze chtěli někomu spěšně poslat zprávu, mohli jste, dle dobových záznamů, obdržet odpověď v průměru za 2 hodiny. Sloužila k tomu potrubní pošta a v Praze bylo takových zpráv posláno asi 100 denně. Dnes máme e-mail. Průměrný manažer v korporaci obdrží denně cca 100 e-mailů, čili tolik, co celá Praha před více než 100 lety. Dnes ale málokdy obdržíte odpověď v průměru za 2 hodiny. Kvantita nahradila kvalitu.

Jak lze ve stále se zvětšujících a globalizujících se firmách zajistit kvalitní komunikaci a spolupráci? Jsou snad zaměstnanci velkých firem, kteří procházejí náročným výběrem, méně schopní spolupráce než lidé v menších firmách? Nikoliv. Zdá se, že příčinou je omezení lidského mozku.

Britský antropolog Robin Dunbar na základě výzkumu vztahu mezi velikostí mozku a velikostí přirozeně tvořených sociálních skupin dospěl k závěru, že lidský mozek (nejvíce ze všech savců) je schopen udržet zhruba 150 stabilních sociálních vazeb (přesněji 148). Nad tento počet jsou již sociální vazby slabé nebo zanikají. Zjistil také, že lidské sociální skupiny se často organizovaly kolem počtu 150, od prehistorických sídelních jednotek až po oddíly římské armády.

Lidský mozek se do současné podoby vyvíjel přibližně 250 000 let. Nabízí se otázka, zdali, s nástupem internetu a sociálních médií, budeme schopni hranici 150 „přátel“ posunout. Na Facebooku, jak jsem zjistil mezi některými skutečně mladými, jsou lidé, kteří mají stovky, či dokonce přes tisíc přátel. Mají tito lidé v mozku již vyhrazen větší prostor pro ukládání sociálních vazeb (tj. opravdu více kamarádů), nebo zde platí podobnost s příběhem o potrubní poště, a to sice v posunu směrem ke kvantitě? Když v roce 2012 Facebook překřočil hranici 1 miliardy uživatelů, zároveň v něm existovalo přes 150 miliard „přátelství“, průměrně tedy 150 přátel na jednoho člověka, což souhlasí s Dunbarovým číslem až neuvěřitelně! V průměru jsme tedy pravěké omezení našeho mozku zatím nepřekročili.

V moderní době je také údajně ideální velikost pro firmy, které chtějí mít potřebnou soudržnost, aniž by bylo nutno zavádět tolik oblíbené směrnice. Podle knihy Malcolma Gladwella „Bod zlomu“ je to např. firma Gore (vyrábějící materiál Goretex), která rozdělí svoji organizaci, kdykoliv počet zaměstnanců v jedné jednotce překročí 150.

A co mohou dělat firmy, které jsou velké, a přesto si chtějí udržet schopnost táhnout za jeden provaz a být konkurenceschopné? Domnívám se, že těžiště využití sociálních sítí se v budoucnosti přesune od soukromých účelů (roztomilí pejskové, pohoršení nad stavem tzv. „dnešní doby“ či rovnou zcela nesrozumitelné statusy) k vytváření prostoru, ve kterém budou lidé v rámci firmy, či dokonce napříč firmami efektivněji spolupracovat, dynamicky sdílet znalosti, rozvíjet nápady a učit se. Již v dnešních nadnárodních společnostech platí, že pracovním prostorem není pouze těch několik metrů čtverečních vymezených v kanceláři, ale je to prakticky celý svět a schopnost přinášet hodnotu svým kolegům v různých virtuálních týmech je hlavní devízou. V budoucnosti bude většina lidí, kteří pracují se znalostmi, fungovat na bázi projektů a virtuálních týmů umístěných v kancelářích či domácích pracovnách po celém světě. Zavádění moderních technologií ale nebude stačit. Pokud převáží postoj „začnu to používat, až ostatní začnou přispívat“, stroj spolupráce se nikdy nerozběhne. Ruku v ruce s technologiemi je třeba zavádět kulturu, kde lidé znalosti sdílejí (dávají) dříve, než dostanou. To považuji za klíč budoucí konkurenceschopnosti firem v digitálním světě a prolomení omezení „Dunbarovým číslem 150“.