Ptáme-li se dnes, s jakou vizí – máme-li ji vůbec – vstupujeme do budoucnosti, je možná vhodné podívat se na minulé národní vize. Před rokem 1900 jsme měli jednu hlavní vizi – zůstat Čechy a dát přitom světu na vědomí, že za něco stojíme. Po roce 1918 nám historie přidělila snad tu nejvíc nosnou vizi 20. století – vybudovat moderní, demokratický stát, který by se svojí kulturou nemusel stydět před Francouzi ani Angličany.

Pak následovaly strategie přežívací – přežít válku, nacisty, komunismus a udržet si trochu hrdosti. Po roce 1989 jsme utíkali dědictví minulosti a vize se týkala zejména toho „mít se dobře“. Vše ostatní šlo stranou.