Co člověka asi zarazí jako první, je, že státy de facto ničím za své dluhy neručí. Stát prostě splácí, dokud splácí, a když náhodou přestane, nevíme, co s tím. Tedy oprava, za státy (ač jsme si to nikdy nepřiznali) de facto ručí jiné státy. A ukazuje se to až teď.

České ostrovy

Ale zpět k ostrovům. Dluh koneckonců je ztráta suverenity nebo alespoň její předzvěst. Stávám se totiž závislým na svých věřitelích, zda a kolik mi věří - a tito mi v pozdějších stádiích zadluženosti mohou pěkně kecat do života. Zmenšováním (a zvětšováním) území by se pak státy trestaly (nebo odměňovaly) za jejich hospodaření.

Alespoň by se dluhu přiznala jeho skutečnost, stal by se reálným, protože v současnosti je dluh ne-dluhem, je celospolečenskou fikcí, která funguje bezvadně... dokud funguje. David Orrell, autor pozoruhodné knihy Economyths, to přirovnává k airbagu, který také funguje, leda s výjimkou havárií. Ekonomiky rostou mnohem rychleji, než by rostly bez dluhu, potud dobře, ale havárie pak bývají mnohem bolestivější.