Se jménem Václava Havla jsem se poprvé setkal ve vysílání Hlasu Ameriky někdy začátkem osmdesátých let.
Na prahu puberty jsem už věděl, že to, v čem žijeme, není normální stát. Že to je fakt opruz bylo vidět ve škole, na ulici, v televizi...prostě všude.

Mým mladým duchem lomcovalo něco, co bych dnes nazval estetická tíha komunistického socialismu.
Tolik trapnosti v heslech vyjímajících se v průčelích domů a továren, tolik hákových srpů a kladiv hyzdících veřejný prostor. Tolik nespojitosti mezi tím, co bylo slyšet ve škole a tím, co bylo slyšet někde na ulici nebo doma.
Tolik nespravedlnosti a monolitní diktatury ve vztahu k lidem.
Díky Hlasu Ameriky jsem si všimnul, že v Československu existují lidé, kteří proti etablovanému československému komunismu ruského typu aktivně vystupují. Jejich boj mi připadal ztracený v odlesku revolučních francouzských polibků Gustáva Husáka a Leonida Brežněva.
Charta 77 mi připadala jako ozbrojený boj proti okupantům a nechápal jsem, jakto, že signatáři ještě žijou.
Brežněv umřel a jeho následníci umírali rok za rokem v podivném ročním rytmu až vše skončilo u muže se skvrnou na hlavě.