Když divadlo Na Zábradlí na podzim roku 1963 uvedlo Zahradní slavnost, bylo jasné, že na scénu vstupuje výrazný mluvčí dosud málo zřetelné části kulturní veřejnosti. Zatímco jeho marxističtí kolegové a přátelé se pokoušeli teoretické základy režimu revidovat, Václav Havel tehdejší vládnoucí ideologii důkladně prostudoval a ve své první hře ji jejími vlastními prostředky dokonale demaskoval. Nebyla to žádná komunální satira – bylo to rázné odmítnutí všudypřítomné a všemohoucí „dialektické metafyziky“ systému.


Havel začínal jako pozorný pozorovatel české společnosti a svá zjištění si nenechával pro sebe. Když na přelomu let 1968 a 1969 Listy otiskly polemiku Václava Havla s Milanem Kunderou, bylo zřejmé, že dosavadní pozorovatel se rozhodl vyjadřovat k zásadním a politickým otázkám i jako kritický občan. V roce 1975 Václav Havel v dopise Gustávu Husákovi podrobně popsal stav československé společnosti. Tehdy se vydal na cestu osobního nasazení pro věc lidských práv. Zcela logicky se o dva roky později stal vůdčí osobností Charty 77, v téže logice napsal v roce 1978 zásadní esej Moc bezmocných, zpřesnění diagnózy společnosti ovládané nikoli dr. Husákem, ale strachem. Havel tu poprvé formuloval možná východiska pro ty, kdo se nechtěli smířit se stavem společnosti: nabídl jim možnost přijmout osobní odpovědnost a připravit se na „existenciální revoluci“, jež měla být především „mravní rekonstitucí společnosti“.