Klaus mě sekýroval, Zeman mě chtěl nas...

Dnes můžeme Václavu Havlovi oponovat. Smysl to mělo, prohra se nekonala.

Ne snad, že by se Česko nakonec stalo duchovním státem, o kterém v porevolučním rauši v roce 1990 snil. Ale k deziluzi je přece jen o trochu míň důvodů než v roce 2005. Řada věcí, ve které už nevěřil ani Havel sám a které mají co do činění s respektem k právu a demokratickým principům, se začíná postupně stávat realitou. Chystá se přímá prezidentská volba, politici podezřelí z korupce standardně odstupují, symboly mafiánského kapitalismu (příkladmo postavy pražského ekonomického polosvěta) jsou v defenzivě.

Nikdy nezjistíme, jestli by se to nezačalo dít i bez havlovského étosu. Ovšem na druhou stranu jistě víme, že tenhle étos v českém veřejném prostoru tak či onak přítomný je. Že stojí v opozici proti pojetí politiky, které porodí tu tunel Blanka, tu letku gripenů, tu odklon peněz od manželky. A že z něj lze čerpat sílu a podněty k politické i společenské obnově.

Václav Havel svět fascinoval, české politiky (a zhruba od poloviny devadesátých let i část české společnosti) spíš iritoval. Vyčuhoval, využíval naplno svých ústavních kompetencí, překážel politickému provozu. "Nikdy to nebyl demokrat a nebude," nasupil se v roce 2002 tehdejší předseda senátorského klubu ODS Mirek Topolánek, když se Havel na obědě v Lánech zmínil, že nebude automaticky po volbách jmenovat premiérem šéfa vítězné politické strany. Což, jak se tehdy všeobecně (a mylně) předpokládalo, měl být předseda ODS Václav Klaus.

Havel a Klaus jako dvojčata

Právě spory Havel-Klaus a principy, které v nich zastávali, tvoří jednu z os české politiky už od roku 1990, kdy se začalo rozpadat Občanské fórum. Havel bral jako svou pravděpodobně největší politickou porážku rozpad Československa v roce 1992, řízený tandemem Klaus-Mečiar. Konec federálního státu mu splýval s postupným cupováním jeho politického étosu. "Bezprostředně po rozdělení země převládla u nás ve veřejném životě podivně dusná atmosféra. Nad vším jako by čněl ideál ,standardnosti', normálnosti, což znamenalo v podstatě ideál banality, jakéhosi maloměšťáckého paďourství," vzpomíná Havel v knize Prosím stručně.

Po rozpadu Československa kvůli Klausovi váhal, jestli se má stát prezidentem samostatného Česka. "Neměl jsem chuť s ním mít pořád co do činění, věčně se s ním o něco přetahovat, věčně se od něj nechat sekýrovat, natolik dobře jsem ho už znal, že jsem si uměl představit, jaké to bude," píše Havel. No, zní to trochu jinak, než že spolu vedli "plodné polemiky", jak vzájemné vztahy včera popsal Václav Klaus.