To, co se stalo minulý týden, bylo velkolepé. Odešel Václav Havel, a jeho odcházení vzbudilo nečekanou vlnu. Odešel symbol pravdolásky, zprvu hanlivého slova, ze kterého se ale časem stala lichotka. Ten odchod měl ale hlubší podtext, který byl cítit při každé smuteční akci: je konec výmluv, teď je to na nás.

Dlouho o nás slyšet nebude

Mám pocit, že tato republika pohřbem Václava Havla získala pozornost světa, kterou jsme dlouho neměli. Nic takového se s žádným jiným občanem České republiky už nebude opakovat. Václav Havel byl skutečně světovou osobností, která se rodí málokdy. Měl dveře otevřené do všech sympatických režimů světa a velcí státníci, umělci, filozofové a hybatelé dějin ho zkrátka měli rádi a vycházeli mu vstříc jen na základě prosby. Havel si byl vědom toho, jakou roli může Česká republika hrát, a že něco opravdu znamenat můžeme skrze sílu myšlenky a činu, nikoli z pozice ekonomiky či moci. Vystrojili jsme prezidentovi důstojný pohřeb, to byla naše role pro celý svět - protože teď o nás dlouho slyšet nebude.