Jestliže se ještě nedávno zdálo, že budoucnost Turecka závisí výlučně na výročních a méně výročních zprávách vydaných různými organizacemi Evropské unie, dnes už je těžké najít někoho, kdo by v Turecku jen pohledem zavadil o zprávu týkající se pozice EU vůči této zemi.

Tak jako jsou občané EU unaveni rozšiřováním, jsou Turci unaveni (a ve většině případů i znuděni) zprávami o tom, jak a proč by Turecko členem EU být nemělo. Rozdíl mezi postojem turecké veřejnosti a euroskeptické veřejnosti jiných zemí je však v tom, že Turci nejsou naladěni negativně vůči EU. Oni se stali prostě apatickými.

Turecko začalo oficiálně přístupové rozhovory s EU 3. října 2005. To byl čas plný nadějí, očekávání a roční Zprávy Evropské komise o pokroku byly povinným čtením v téměř každé domácnosti.

Toto už dávno není pravda. Dnes čte tyto zprávy pouze málokterý z novinářů.  Bez jakéhokoliv přehánění je možné tvrdit, že hlavní příčinou tohoto "úpadku" je postoj, jaký EU zaujala vůči problému Kypru. Je totiž těžké pochopit, že vyřešení kyperské otázky nebylo podmínkou pro vstup Kyperské republiky do EU, vstup Turecka do Unie touto podmínkou determinovaný je.

Asociační dohoda mezi Tureckou republikou a Evropským ekonomickým společenstvím byla podepsána 12. září 1963. Od té doby Turecko z třiceti pěti přístupových kapitol otevřelo třináct a uzavřelo jen jednu, a i to jen předběžně. Ze zůstávajících kapitol jen tři mohou být otevřené, ostatní jsou tzv. "zmrazené" Kyperskou republikou, anebo kvůli Kypru. Kromě toho ani jedna z otevřených kapitol nemůže být uzavřena, opět kvůli kyperskému problému. Taktéž Francie přispěla k držení Turecka v dostatečné vzdálenosti od EU. "Zmrazila" totiž pět kapitol s odůvodněním, že jejich otevření by zapříčinilo přiblížení se Turecka Evropě.

K tomuto faktickému pozastavení jednání s Tureckem došlo už před pár lety a od té doby je stav na mrtvém bodě. Každé nové předsednictví EU přichází s agendou něco s tímto blokem udělat a odchází bez jakéhokoliv výsledku. Mezitím turecký HDP narostl - v prvním kvartálu 2011 o 174 miliard dolarů, což představovalo nárůst přibližně o 10 procent. Naopak EU postihla krize, jejíž důsledky mohou dát zanedlouho velmi lehce za pravdu tureckým euroskeptikům.

EU je ještě stále největším obchodním partnerem Turecka, čili ekonomická krize eurozóny by měla mít dopad i na turecké hospodářství. Avšak díky diverzifikaci tureckého trhu tento dopad zatím není cítit.

Navzdory všemu výše zmíněnému, 47 procent turecké veřejnosti stále podporuje vstup do EU. I politická a byrokratická elita na obou stranách se snaží neztratit alespoň to, co už dosáhnuté ve vzájemných vztazích alespoň do nynějška bylo.

Komisař pro rozšiřování Štefan Füle spolu s tureckým ministrem pro evropské záležitosti a hlavním vyjednávačem Egemenom Bagisem podepsali 17. května v Ankaře takzvanou "pozitivní agendu". Jejím účelem není nahradit přístupový proces, ale udržet ho na živu v čase, kdy nadcházející předsednictví Kyperské republiky naznačuje, že proces je opravdu v ohrožení.

Pozitivní na agendě je i to, že v jejím rámci se spolupráce mezi EU a Tureckem zaměřuje v první řadě na oblasti, které spadají do portfolia kapitol 23 a 24, týkajících se soudnictví a lidských práv, spravedlnosti, svobody a bezpečnosti.

Namísto boje s větrnými mlýny se pozornost zaměřuje na harmonizaci turecké legislativy v oblastech nutných pro rozšíření svobod a životního standardu všech tureckých občanů, na politické reformy v zemi, na liberalizaci víz, ale taktéž na boj s terorismem, migraci a dialog týkající se společné zahraniční politiky. Tedy na procesy v oblastech, ve kterých pokrok může být užitečný jak pro Turecko, tak pro Evropu.