10 LET PO POVODNI   V onom povodňovém týdnu 2002 jsem přišel ve čtvrtek ráno na naše otevřené oddělení psychiatrické léčebny a sestřičky mi hlásily, že máme první oběť povodní. Byla to čiperná osmdesátiletá dáma, kterou přivezla po půlnoci sanitka jen ve spodním prádle a v županu. Přijímající lékařka zapsala do protokolu, že není žádný psychiatricky podložený důvod k přijetí, ale že je pozdě, kam by dotyčná paní v tuto dobu šla, tak ať se alespoň slušně a pohodlně vyspí. Dáma se tedy nečekaně ocitla v psychiatrické léčebně, kam lege artis vůbec nepatřila. Což bylo lidské řešení a militantní obhájci „lidských práv“ ať se jdou vycpat. Krizové situace vyžadují krizová řešení.

Paní K. mě čekala na inspekční místnosti a vehementně se dožadovala okamžitého propuštění. Sdělila mi, že musí být v deset hodin na Pohořelci, protože má provádět německou turistickou výpravu po Pražském hradě. Na dotaz, odkud ta výprava přijede, odpověděla, že z Drážďan. Ujistil jsem ji, že za dané situace se nepojedou Němci z Drážďan podívat na konkurenční povodeň do Prahy a ujistil jsem ji také, že rozhodně nebude platit žádné penále, o které se strachovala. Dala si říci, že si napřed musíme pohovořit a pak že ji rozhodně propustím.